Statistiky a rekordy, to je jen taková hra, Roman Kreuziger překonal nejlepší výsledek českého nebo slovenského závodníka na Tour de France, to je fakt, my ale všichni věříme, že i na tento jeho historický zápis se brzo zapomene, že se přes něj brzo převalí Romanovy další mimořádné úspěchy. „Křižák" mladší má k nim jistě našlápnuto, na tom se shodují všichni. Na své první Tour udělal pár drobných chyb, ale především ve dvou nejdůležitějších horských etapách, kde se defi nitivní pořadí závodu formovalo, si počínal doslova profesorsky a těžko by šlo tvrdit, že si mohl počínat lépe, využít svých sil efektivněji, dosáhnout lepšího výsledku. Bylo fascinující pozorovat jej v alpských stoupáních na čele skupiny, byl to zážitek, jaký český cyklistický divák zatím neznal, nikdy jej nemohl prožít. A když pak trhal z háku Cadela Evanse jedoucího zrovna ve žlutém, nebo se v samém závěru stoupání na Alpe d’Huez prohnal záběrem televizní kamery zcela nečekaně jen minutu za vedoucí skupinkou, hodně lidí u nás, ve středu Evropy, určitě vyskočilo z křesel se zaťatými pěstmi jako při gólu ve fi nále fotbalového turnaje.
Tato Tour nám dala úplně nové emoce, radost a hrdost, a doufejme také, že alespoň pár mladíkům dala i vzor hodný následování, smysl života, cíl, náplň. Chtít být jako Kreuziger, ten kluk z Plzně, odkojený Moravskou Třebovou a zocelený Šumavou, je mnohem bližší než se identifi kovat se sebeslavnějším Italem nebo Španělem s těžko vyslovitelným jménem. Naší silniční cyklistice se zablesklo na lepší časy. Poznat to bylo už podle zpráv v médiích. Zatímco výsledky z letošního Gira jste sotva našli v řádkových zprávách deníků, Tour a Kreuziger plnili titulní stránky novin a bývali hlavními zprávami denního televizního i rozhlasového zpravodajství, a to prosím pěkně, po celé tři týdny!
Komentátoři překvapili slušnou cyklistickou odborností a soudností, většinou dokázali ocenit jako úspěch umístění v první dvacítce, nezapomínali připomenout Kreuzigerův věk a jeho příslib do budoucna a nesnili o nereálných výkonech a nesmyslných úspěších. Zkrátka zdáli se být v obraze a to je po letech fotbalového vymývání mozků příjemné zjištění a – použijme tu formulaci podruhé – příslib.
Romanovi nechybělo mnoho k získání bílého dresu, snad nebýt těch drobných zaváhání, ale to bychom už chtěli příliš. Zázraky se na téhle Tour neděly a také to byla Tour, která nezrodila žádnou novou hvězdu, pokud zrovna nehovoříme o hromadných dojezdech. Vyhrát měl Cadel Evans a opět zůstal pod piedestalem. A to pro zisk žlutého trikotu udělal tolik. Dokonce se natolik uzavřel do sebe a do svého snu, že si rozhněval velkou spoustu médií i svých příznivců a začalo se o něm mluvit jako o nervním a arogantním protivovi.
A kdo že to vlastně vyhrál? To jméno jste už určitě slyšeli, ale snáz se možná bude pamatovat (a bude to také přesnější), že vítězem je Bjärne Riis, šéf týmu CSC-Saxo Bank. Za toto vítězství se asi nikdy v budoucnu nebude muset omlouvat tak, jako za svou vlastní profesionální kariéru. Vyhrál zdrcující silou svého týmu a dokonalou taktikou. Zároveň tím tak trochu Tour poznamenal. Svázal nohy bratrům Schleckovým v nejdůležitější den a vyslal do útoku Carlose Sastreho, muže s největší nadějí uhájit případný náskok před Cadelem Evansem v závěrečné časovce. Jak se ukázalo, Frank by to jistojistě nedokázal a byl tedy obětován správně a Andy, byť v kopcích vypadal mimořádně skvěle, nejspíš také ne. A po rozpačité etapě končící na „Alpe" se zdálo, že to bude i nad síly Carlosovy. Vypadalo to, že Australan má situaci absolutně pod kontrolou a že Schleckové budou obětováni zbytečně, že si mohli dojet alespoň pro etapové vítězství. Zdálo se, že kromě Andyho už nemá nikdo síly, aby se na cokoliv zmohl, a že je Tour předem rozhodnuta, tedy že ji zvrátí ve svůj prospěch Cadel v jízdě na čas, že Carlos najel příliš málo. Vlastně to vypadalo jako nuda, ale nakonec se tak nestalo.
Časovka se změnila v drama, v marný boj s časem, který měřil neúprosně jak rozestupy mezi dvěma adepty na vítězství, tak jejich věk, nemilosrdně zmenšující jejich šanci na dobytí skalpu Staré dámy. Nová nastupující generace je evidentně silná a hladová, to je velmi pozitivní závěr Tour de France 2008. 
Jména jako Andy Schleck, Roman Kreuziger, Vincenzo Nibali, Maxime Monfort, Peter Velits mají úplně vše teprve před sebou a odolávat jejich tlaku bude stále těžší. Carlos Sastre se ale konečně dočkal.
Sastre jel časovku jako stroj a nedal jindy o mnoho lepšímu časovkáři Evansovi šanci. V časovce také překvapil rakouský vrchař Kohl a v první části dokonce hrozil myšlenkou, že by mohl celou Tour ovládnout. Jen se asi každý fanda musel modlit, aby za jeho vzestupem a získáním puntíkatého dresu nejlepšího vrchaře nestál další pozitivní nález. Natolik to byl nečekaný výsledek. Pozitivní dopingové testy byly čtyři. Je to hodně nebo málo? Pokud byli dopadeni všichni, kdo zhřešili, byla by to skvělá zpráva a bylo by vlastně jedno, že mezi nimi byli tři jezdci druhého sledu a hlupák Ricco. Tak ho, stříbrného z Gira a vítěze dvou etap Tour v zákulisí hojně titulovali.
Je těžké tomu uvěřit, ale kdo se pohyboval v blízkosti Tour, musel cítit tu změnu atmosféry ve vztahu k dopingu a musel znovu uvěřit, musel znovu získat důvěru a naději. Ti čtyři letošní dopadení ji sebrat nemohli.
Tour opět potvrdila, že ji netvoří hrdinové a hvězdy, ale že je to přesně naopak – ona hvězdy rodí. Takovými čerstvě zrozenými cyklistickými novami jsou Bernhard Kohl, malý sveřepý Rakušan kralující stoupáním letošního ročníku, a Mark Cavendish, Brit, který je horkým želízkem ostrovní dráhové reprezentace pro olympijské hry a už několikátou sezonu se prosazuje i na silnici. 
Na Tour nedal ve spurtu balíku nikomu nejmenší šanci a vyhrál čtyři etapy. McEwen, Freire, Zabel, Hunter a další spurtéři jej asi nebudou mít moc v lásce – přijel, spurtoval a vítězil…
Byť to bylo zvláštní a hojně kritizované rozhodnutí pořadatele, na startu nebyl obhájce loňského vítězství Alberto Contador. Dlužno říci, že to nijak neubralo ani na dramatičnosti závodu ani na jeho renomé. Naopak velice dobře si vedli jak v horských etapách, tak v únicích jezdci z nově pozvané formace Garmin-Chipotle, která byla jednoznačně oživením Tour a hlavně oživením bez stopy podezření z nekalých praktik. Vlajková loď týmu založeného na striktní antidopingové fi lozofi i – Christian Vandevelde, ještě loni jen pomocník v CSC – dovezla do domovského přístavu skvělé páté místo. Co je však podstatnější, sympatická formace zase jednou po dlouhé době dokázala, že i americký tým a i v závodě, jako je Tour de France, může nabídnout publiku i médiím přívětivou tvář. Uvolněná atmosféra u „navigátorů" byla ve stále spoutanější a do sebe zahleděné Tour ojedinělým balzámem. Slipstream alias Garmin skutečně přinesl nový, tolik očekávaný proud.
Málo bylo také těch, kdo závod nedokončili, ubylo fatálních pádů, ačkoli zvláště ztráty Solera a Pereira zabolely, minimum bylo problémů, konfl iktů, hádek, strkanic a afér. Do popředí opět vystoupil sport. A to je skvělá zpráva nejen pro Tour de France.
Martin Raufer
Foto: Markéta Navrátilová (Cor Vos)