Našla by se slavná jména i s vícero druhými místy na kontě, třeba na Tour de France šestkrát Joop Zoetemelk nebo pětkrát Jan Ullrich, ale oba nakonec závod vyhráli, ačkoli Nizozemec po mnoha letech čekání, zatímco Němec hned při druhém startu. To muži v našem výběru tvrdit nemohou.
RAYMOND POULIDOR
MILÁČEK DAVU, OBĚŤ NEPŘÍZNĚ OSUDU
Možná právě proto, že Tour nikdy nevyhrál, stal se nejoblíbenějším cyklistou své éry. Miláček „Pou-pou" (tuhle přezdívku neměl zrovna v lásce, nicméně ji přijal, protože mu zajistila celonárodní popularitu) se o to pokoušel čtrnáctkrát a je rekordmanem v počtu umístění na stupních vítězů v celé historii závodu. Ocitl se tam sice celkem osmkrát, ale vždy jen na druhém nebo třetím místě. Jeho první a poslední podiové vystoupení dělí neuvěřitelných čtrnáct let (1962-76). Největší Raymondovou smůlou byl fakt, že podstatnou část kariéry strávil v době panování svého odvěkého rivala Jacquese Anquetila. Ten měl na rozdíl od Poulidora sebevědomí na rozdávání, zatímco jeho soupeř si dostatečně nevěřil, ačkoli často na tom byl se svou formou lépe. Ale on nikdy nikam příliš nespěchal. Zatímco Anquetil byl již olympijským medailistou a vítězem Velké ceny národů v časovce, o rok starší Poulidor se teprve po vojenské službě v 19 letech začal věnovat cyklistice.
Nejblíže velkému vítězství byl v roce 1964 po památné etapě přes stoupání na Puy de Dôme. Poulidor zde bojoval rameno na rameni (viz. snímek) se žlutým Anquetilem, oba toho dne trpěli jako zvířata, ale Raymondovi se nakonec podařilo soupeře zbavit a do cíle přijel osamocený. Byl přesvědčený, že konečně „Starou dámu" získá na svou stranu, jenomže odstup na kopci byl příliš malý a v následující časovce, své největší přednosti, Anquetil exceloval. „Nikdy jsem se na kole necítil tak špatně jako toho dne," přiznal se po letech Poulidor. „Ale tehdy jsem věřil, že skutečně Tour vyhraju." Nestalo se tak ani o rok později, kdy sice Anquetil nestartoval, ale objevil se italský mladíček Felice Gimondi. A když už měl mít „Pou-pou" konečně cestu volnou v roce 1966, protože Anquetil vzdal, nestačil na jeho týmového kolegu Luciena Aimara. To byl od Jacquese podrav na rozloučenou. Znovu na dosah kýženému vítězství se přiblížil v letech 1969, 1972 a 1974, ovšem to již vládl Eddy Merckx. I „kanibala" nicméně na Tour přežil. Belgičan už jen vzpomínal na zašlou slávu, když čtyřicetiletý (!) Poulidor skončil při svém posledním startu na TdF třetí v ročníku, který ovládl Lucien Van Impe (1976).
Ve své době se celý francouzský národ dělil na fanoušky Anquetila a Poulidora, dokonce dodnes jsou tamní vrcholní politici tázáni, zda ve svých teenagerovských letech přáli jednomu nebo druhému. Na některých usedlostech v Limoges, odkud Poulidor pocházel, visel ve světnici jeho obrázek vedle podobizny svaté Bernadetty, jíž se v Lurdech zjevila Panna Marie, a zesnulého dědečka, hlavy rodiny. Tak si charizmatického cyklisty vážili.
Paradoxní je, že dík své pověsti věčně druhého muže, který nemá tolik štěstí, mu dokázal jeho osobní manažer zajistit lepší fi nanční podmínky v tehdy velmi lukrativním kriteriích po Tour, než měl Anquetil. Jakoby mu pořadatelé chtěli ty porážky kompenzovat.
Poulidor, a to už je opravdu nepřízeň osudu, dokonce nikdy neměl tu čest obléknout alespoň na jediný den žlutý trikot. Příhoda z roku 1967, kdy se na Tour de France konal poprvé časovkářský prolog, jen dokládá pro Francouze zakletou žlutou ozdobu. Když už se zdálo, že „Pou-pou" prolog v Angers vyhraje a konečně uctívaný maillot jaune oblékne, vydal se na trať do té doby zcela neznámý Jose-Maria Errandonea a o šest vteřin ho porazil. Byl to jediný Španělův zásah na Tour. O pár dní později vzdal a nikdy více se už na jejím startu neukázal. Proč se Poulidor natolik znelíbil cyklistickým bohům?
V posledních letech si jedna z nejpopulárnějších postav historie Tour všechna příkoří vynahrazuje. Je čestným hostem závodu vždy středem zájmu publika. Zajišťuje publicitu hlavnímu sponzorovi závodu, bance Credit Lyonnais, jejíž logo nese žlutý trikot. A tak se Raymond už se sedmi křížky na zádech pohybuje na scéně svého osudového závodu (v roce 1964 alespoň získal španělskou Vueltu a ještě o tři roky dříve Milán-San Remo) ve žluté košili…
CLAUDIO CHIAPPUCCI
ĎÁBLÍK, CO VŽDY JEN HROZIL SVÝMI RŮŽKY
Když před nedávnem navštívil naši zemi a startoval v populárním silničním maratonu Author Král Šumavy, byla to událost prvořadého významu. ‘El Diablo’ měl i u nás řadu fanoušků, kteří vždy čekali, co předvede v horách a většinou je nezklamal. Na vítězství v některém z velkých etapových podniků to ale nestačilo.
Až do sedmadvaceti let byl prakticky neznámým závodníkem. Když přijel na svou druhou Tour de France v roce 1990, měl sice čerstvý titul krále vrchařů na Giru, ale pro Francouze to stejně nic neznamenalo. Jenomže už v první etapě ujel po deseti kilometrech s Bauerem, Pensecem a Maassenem a na peloton získali společně deset minut. Claudio se pak oblékl do žlutého trikotu a nebýt jeho zaváhání v relativně snazších etapách, Greg Lemond by ho z něj už nesvlékl a Ital by se nemusel ocitnout na tomto místě naší historické rubriky. V Pyrenejích se pak sice pokoušel útočit na Aspinu a Tourmaletu, Lemondovi ujel o čtyři minuty, ale zkušenější Američan, který o něm mluvil jako o „Cappuccinovi, nebo jak se ten Ital vlastně jmenuje," za což se mu později omluvil, si počkal na svou příležitost a v závěrečném stoupání najel na Claudia další dvě minuty. Žlutý trikot sice Ital udržel o pět vteřin, ale v časovce nemohl mít na Lemonda sebemenší šanci.
V dalších sezonách tak už nastupoval jako favorit Gira i Tour. Jenomže ve svém národním etapovém závodě narazil v jednadevadesátém na poněkud zapomenutého Franka Chioccioliho a růžový trikot mu zmizel v nenávratnu. A pak už se musel smířit se skutečností, že nastala nadvláda jednoho muže. Jestliže Poulidorovým osudem byl Anquetil, pak Chiappucciho Indurain. V sezoně 1992 právě za jeho zády obsadil druhou příčku na Giru i Tour, celkem v obou etapových velikánech zaznamenal šest podiových umístění (čtyřikrát druhý, dvakrát třetí), jen na to vítězství čekal marně, stejně jako titul mistra světa (2. v roce 1994). Na rozdíl od Poulidora však problémy se sebevědomím rozhodně neměl. Snažil se všemožně zesměšnit své soupeře, získat nad nimi psychickou převahu, ale mnohem spíš to byl prostě mluvka, který moc nepřemýšlel o dopadu svých slov. O domácím rivalovi Gianni Bugnovi novinářům nadiktoval do pera: „Viděli jste, jak má co dělat, aby se mě v kopci udržel, jak měl pusu otevřenou dokořán a lapal po dechu?"
Jakoby se mu za tu povýšenost chtěla cyklistická nebesa pomstít. Vyhrát velký etapový závod mu přáno nebylo, ale dík svým únikům, jako byla vítězná, bezmála dvěstěkilometrová sólo jízda v etapě TdF 1992 do Sestriere přes pět alpských průsmyků včetně Col d’Iséran ve výšce 2770 metrů nad mořem, nebo na Milán-San Remo 1991, kde zcela ojediněle zaútočil už před půlkou, vstoupil do dějin. Při cestě do Sestriere tehdy dostal Induraina pod tlak a nebýt Španěl tak skvělý cyklista, který dokázal hrozící ztrátu eliminovat do přijatelné podoby, asi by Italova epická jízda bývala přinesla i triumf na Tour de France. A kdyby si Indurain tehdy neusmyslel, že nejlepší přípravou na Tour bude start na Giru…
Takových cyklistů jako byl Chiappucci, kteří dokáží ze závodu učinit velkolepé představení, není nikdy dost.
CARLOS SASTRE
JEŠTĚ STÁLE MÁ ŠANCI…
Jakoby nebyl zrozen pro vítězství, ale jeho odolnost je pověstná. Během dvou sezon zvládl v jednom tahu dokončit pět velkých etapových závodů, dvakrát Tour de France a Vueltu a k tomu jedno Giro d’Italia. To je výdrž, kterou se dnes na takové úrovni nemůže pochlubit nikdo jiný v profi pelotonu. Jenomže co je to rodákovi z Madridu platné, když nemá doma ve vitríně žádnou skutečně ceněnou trofej.
Když před jedenácti lety přišel do stáje Once, nečekalo ho nic jiného než poslušné sloužení Jalabertovi a později Olanovi a Belokimu. S tím ostatně neměl Carlos nikdy probém – pomáhat. Ke změně mělo dojít až po přestupu do stáje CSC v sezoně 2002, kdy se hned prosadil na desátou příčku Tour de France a o rok později ještě o jednu výš, když vyhrál horskou etapu. Jenomže záhy byl do dánské ekipy s velkou slávou uvítán Ivan Basso a Sastre se zase bez reptání podřídil. Ten rok dojel na TdF osmý a ještě pomohl Italovi na podium, což platilo i v následující sezoně. Když se však Ital coby čerstvý vítěz Gira (Sastre u toho pochopitelně rovněž nechyběl) předloni chystal jako favorit číslo jedna na Tour, přišla známá aféra Puerto a doslova přes noc, poslední před prologem ve Štrasburku, se stal ze Španěla nový lídr. Tehdy měl k velkému vítězství hodně blízko. Při poslední alpské etapě, v níž předvedl své brzy zpochybněné sólo Floyd Landis, držel osud závodu v rukou právě on. Konečně se nebál zaútočit, ale než se k tomu na Joux- Plane odhodlal, bylo příliš pozdě a Pereiro s Klödenem jeho tlaku odolali. Že to nezkusil o něco dřív, pak Carlose mrzelo o to více, když vyšel najevo Landisův pozitivní nález na testosteron. Na později inaugurovaného vítěze Oscara Pereira nakonec v Paříži na třetím místě ztrácel jen něco málo přes minutu.
Podobnou a ještě o dost smůlovatější zkušenost má z Vuelty 2005. Tehdy v Madridu přijal třetí místo za Herasem a Menčovem s pokorou, ale když byl vítěz usvědčen z užívání EPO, najednou poskočil na druhou příčku za ruského cyklistu. O pouhých osmnáct vteřin! Letos skončil opět druhý za stejným soupeřem, ačkoli tentokrát s propastným odstupem tři a půl minuty.
Suma sumárum – dvakrát druhý a jednou čtvrtý na Vueltě, celkem pětkrát v první desítce na Tour, z toho jednou třetí a jednou čtvrtý v posledních dvou ročnících.
Sastre má jako jediný z tohoto tria ještě šanci se nálepky smolaře zbavit, ale na letošní Tour by to bylo přece jen překvapení, kdyby vyhrál. A Vuelta? Když už Menčov ohlásil svou absenci a uvolnění trůnu, pořadatelé TdF svým negativním postojem k účasti stáje Astana postavili Carlosovi do cesty jiného soka, o sedm let mladšího krajana Contadora. Dokáže 33letý cyklista vzdorovat času, který je neúprosný?
(kh)
Foto: Cor Vos a archiv