Euforie a kazajka dlouhých tratí

28.2.2017

Představme si, že již delší dobu závodíme v naší „domovské" lize, sem tam se podíváme i za hranice okresu na nějaký doporučený závod. Akční rádius se stále zvětšuje, ale přesto se nám jednotlivé akce začnou propojovat, splývat a najednou připadat všechny strašně podobné. Polehounku se vytrácí původní nadšení, na některé jedeme už pouze ze zvyku, nebo pro partu kamarádů, kterou rádi vidíme. Taková chvíle je možná tou pravou pro zdolání dalšího limitu výkonnostní hranice – že by byly maratony novou motivací?

Nejprve zkusíme krátkou trasu – ta nám i přes prvotní atmosféru společného startu za chvíli připadne skoro stejná jako běžný závod, dokonce i kilometráž je nezřídka shodná. Začneme pošilhávat po delší, kompromis mezi tím, co známe, a tím, z čeho máme respekt. S jídlem roste chuť. I tuto porci kilometrů dokážeme absolvovat se ctí, a tak pohled automaticky zaostří na metu nejvyšší, „dlouhou". Její délka může v některých případech znamenat až trojnásobek kilometrů, než kolik měří náš obvyklý závod. Klid, už jsme přeci zdolali střední (krátkou), jež jej také převyšuje, nemělo by nás to tedy výrazně překvapit. Stále se však pohybujeme na imaginární houpačce, na jedné straně sebekritické hodnocení vlastních sil, na druhé až přehnaný optimizmus, který nás může přivést až k vyčerpání všech sil a potupnému zastavení u krajince a sundání čísla. Zamysleme se nad specifi ky akcí, nesoucích v sobě adrenalinové nadšení a pocity objevitelů neznámých světadílů.

PODCENĚNÍ ROZDÍLŮ

Nejčastější chybou začátečníků je přehnaná sebedůvěra. I když se vlastně nelze divit, pokud se někdo cyklistice věnuje systematicky, je dobře obeznámen s pocity zejména sedacích partií po vícehodinové jízdě. Ale to je trochu jiný příběh, valná většina tohoto času se odehrává v nízkých tepových frekvencích a obvykle i trochu jiném posedu. K tomu lze samozřejmě připojit vzpomínky z jízdy v závodním nasazení, zde ale pro změnu chybí souměrná délka. Teprve propojení obou zkušeností nám může dát odpověď na otázku, zda skutečný maraton, dvoustovku, vydržíme. Co dokážeme překonat na „dluh", kupříkladu při dvouhodinové zátěži, nemusí být měřítkem pro dobu několikanásobně delší.

MOJE TEMPO

K důležitým informacím patří znalost vlastního tempa. Přesto můžeme poměrně často vidět situaci, kdy se jezdec, očividně slabší výkonnosti snaží udržet rychlé skupiny. Ono sice může tvrzení „nechám se odvézt co nejdále a pak teprve pojedu za vlastní" vypadat celkem logicky, ale co na to svaly? Pokud jim zpočátku nedáme prostor pro navození provozní teploty, nebo jedeme i jen několik tepů nad úrovní, v níž dokáží fungovat ekonomicky, připomínáme citrón. Pomalu a jistě dochází k našemu ždímání a produkujeme „kyselost". Na rozdíl od citronu však ona kyselina mléčná zůstává ve svalech a nekompromisně je „dotahuje". Ve chvíli, kdy ze skupiny vycouváme a dostaneme se na vítr, nemusí zbývat sil na dokončení trasy. Ve velké většině případů je to také ve výsledném čase méně výhodné řešení, než nasadit od počátku pomalejší, ale spolehlivé tempo, v němž jsme naučeni dokonale fungovat. Překonání krize pomalejší jízdou, či snaha o malé zregenerování zastávkou u občerstvovacího místa, je jen chvilkovým řešením, výkonnost se téměř stoprocentně nevrátí na potřebnou úroveň.

PŘEDSTAVY MIZÍ V DÁLI

Opakem optimistických úvah je obava z času. To zejména v případech, kdy trénujeme po práci (nebo před) a i přes poměrně slušný celkový objem kilometrů se tréninky pohybují v rozmezí do dvou hodin. Tehdy může nastat až přehnaný respekt z doby, kterou při závodě strávíme v sedle. Takto skeptické myšlenky mohou už od počátku svazovat nohy a dát jim jen zlomek síly. Lepší než nastupovat na start v takovémto stavu, je zůstat doma a užírat se myšlenkami na ty šťastlivce, kteří jsou právě na trati. Trasa se totiž může zdát několikanásobně delší než je v reálu, celé dění běží jako zpomalený fi lm, každá zatáčka svádí k odbočení z trasy a návratu domů.

STRAVOVACÍ NÁVYKY

K praktickým radám patří i volba vhodného jídelníčku. To ovšem neznamená, že pokud jsme zvyklí na určitý typ stravy, začneme jej před závodem bezhlavě měnit. Ze zkušeností našeho okolí se nikdy nesetkalo s úspěchem přepracování jídelníčku na poslední chvíli. Daleko pravděpodobnější je situace, kdy spolu s určitým druhem jídla vysadíme i „palivo" pro náš pohybový aparát. To může vést ke změnám, vedoucím k pověstnému hlaďáku. I když je samozřejmě nesmyslem do poslední chvíle se cpát tučnými jídly nebo salámy. Některé z jejich složek leží v žaludku i více dní a zbytečně berou při postupném zpracovávání energii jinak využitelnou pro svaly. Závěr tohoto bodu by tedy mohl znít – všeho s mírou a hlavně, pokud se rozhodnete přizpůsobit jídelníček závodní sezoně, konejte tak postupně a nejlépe po konzultaci s někým, kdo má v tomto ohledu zkušenosti. Různé experimenty se „zaručenými" informacemi z internetu mohou mít za následek narušení vašeho metabolizmu a výrazný propad efektivity tréninkové píle.

PŘÍSUN PITÍ A JÍDLA BĚHEM JÍZDY

Dlouhá jízda vyčerpává organizmus, o tom není pochyb. Při kratších závodech se dokonce najdou „velbloudi", kteří jej absolvují zcela bez pití, nebo jen se sporadicky naplněným bidonem. Stejný scénář se ale na maratonu nepromíjí. Doplňování tekutin je jedním ze základů úspěšného dokončení. Tělo neustále spotřebovává drahocennou tekutinu a to včetně dalších látek, jež tělo potřebuje, pokud ji tedy v dostatečném množství nedoplníte, začne stávkovat. I vzhledem k tomu doporučujeme věnovat pozornost složení nápojů, které používáte. Měly by doplňovat právě složky, které odcházejí s potem z těla. Stejně je tomu s jídlem. Nespoléhejte na drobnosti, jež vám pořadatel vloží do tašky před startem. Nemusíte na ně být zvyklí, mohou se lišit od vašich chuťových návyků a zůstanou po celou dobu v kapse. Na vyšším stupínku důležitosti nežli energetická hodnota je to, aby jídlo chutnalo.

ČISTÁ HLAVA

Po předchozích řádcích se může zdát, že účast na maratonu je neskutečně složitý akt, kde stačí podcenit jedinou z milionu drobností a zůstaneme v poli poražených. I když nelze pěti a vícehodinové závody objet „z voleje na vodu a chleba", zase taková věda to není, o čemž svědčí každoročně stoupající statistiky účasti. Pokud i vy toužíte stát se jedním z mravenců několikasethlavého davu, rozjíždějícího se prakticky každý víkend po malebných koutech naší vlasti, s chutí do toho.

Eda Pinkava
Foto: David Stella


Blanka Hyblerová

učitelka matematiky a výpočetní techniky na gymnáziu v Nymburce, matka tří děti, 51 let, 54 kg, 170 cm, roční objem okolo 13 000 km, tým SKC Pečky

Nebojte se první dvoustovky

Zvláště dívky a ženy mnohokrát od prvního startu ve skutečně dlouhém maratonu přesahujícím dvě stě kilometrů zrazuje psychická bariéra, nedůvěra ve vlastní schopnosti. Jak se s tím vypořádat, radí jedna z tuzemských nejlepších silničářských vytrvalkyň, vítězka loňské Velo série, Blanka Hybnerová.

„První závody jsem absolvovala před čtyřmi roky na středních tratích, většinou v rámci Velo série. Při sledování závodníků, kteří dojížděli do cíle dlouhé tratě, se ve mně ozýval provokující hlas s výzvami, jestli bych na to také měla. Zvítězil, a tak v roce 2005 jsem jela svou první dvoustovku na Rampušákovi. Moc se mi líbila, překvapivě se mi jelo dobře, a tak jsem u dlouhých tratí na čas zůstala. Celkem mám na kontě tucet maratonů (např. Mamut Tour, Rampušák, Tatry, Král Šumavy atd.), z nichž jsem osm ve své kategorii vyhrála, někdy i bez účasti soupeřek…

Na dlouhých tratích vás překvapí, co všechno dokážete a vydržíte. Cítíte se volní a sami se sebou, zejména když vypadnete ze skupinky a jedete potom v osamocení třeba 100 km. Střídá se nadšení a pocit síly s krizemi a vyčerpáním. Cíl – nádherný prožitek, sebeuspokojení, že jste dojeli a ocenění a uznání ostatních vás znovu motivuje k dalšímu tréninku. Ale dokáže mne také motivovat, když se nedaří, něco nevychází, chuť to všechno překonat. A tak radím – nebojte se osobních výzev Po zkušenostech s dlouhými závody jsem letos začala jezdit více kratší trasy, nejen pro zpestření, ale také proto, aby se mi dlouhé tratě neznelíbily a abych si od nich odpočinula.

Speciální přípravu nemám, jen to, že najíždím větší porce kilometrů než moje kamarádky. Někdy mi k tomu napomáhá i horší orientační smysl. Třeba si řeknu že pojedu 120 km, no a je z toho 160, protože zabloudím (i když mám mapu). Jinak trénuji normálně, snažím se pětkrát týdně vyjet. Jeden týden v měsíci si dám volnější, v létě, když jsem unavená, tak už každý třetí týden jezdím míň. Mám ráda kopce, několikrát v týdnu se v nich pohybuju, ale od nás je nejbližší kopec 12 km vzdálený a ještě je krátký (ale v zimě dobrý), tak když už k nějakému většímu dojedu, dám si ho klidně čtyřikrát (nádherně je třeba na Ondřejově). Moc ráda jezdím do Českého ráje. Baví mě jezdit i v zimě (tak 3-4 x týdně), pěkně zvolna a když všude – mimo silnici – leží sníh anebo když lehce sněží, je to nádhera. V zimě taky běhám a chodím plavat. Když se nedá vyjet, trápím se na trenažéru a aspoň si u toho čtu knížku položenou na starém hudebním stojánku.

Před dlouhým závodem mám také své zvyklosti (možná ne správné, ale vyhovují mi):

  • 2 týdny před závodem mám volnější (cca 6 hod/týdně)
  • pár dní do startu jím z masa jen ryby
  • odpoledne před závodem si dávám vločkovou kaši
  • vpředvečer se jen lehce najím

I při závodě chápu některé zákonitosti, vím, co se nemá, ale nemám vůli to změnit. Proto obvykle na začátku jedu co nejrychleji, abych se s někým svezla a konec pak nějak dojíždím. Většinou se moc obléknu, pak se pařím a na občerstvovačce se naliju ionťákem, i když vím, že mi po něm bude špatně. Jinak mám ráda dorty a zmrzlinové poháry a v noci vyjídám ledničku. Doufám, že z toho všeho je vidět, že se dá začít s hobby cyklistikou i v pokročilejším věku.

Menu