Otázku, kterou jsme položili členům naší tradiční jury v rubrice „Ptá se" tohoto čísla, si kladu sám již několik týdnů. Nejsou nakonec zodpovědní činitelé Tour de France sami proti sobě, když nepozvali tým Astana? Možná ano, ale rozhodně bych jim to nevyčítal. Pokusím se vysvětlit proč.
Šéfové Gira a Vuelty, zdánlivých spojenců Francouzů, se teď předhánějí, kdo z nich dostane na start svého závodu všechny muže ze stupňů vítězů loňské Tour. Italové přivítali dva, Španělé mají v září dokonce políčeno na všechny tři a již se tím stačili pochlubit. Všimněte si – měřítkem je Tour de France. Absolutní etalon. To „Stará dáma" určuje, kdo je aktuální hvězda, kdo je pro organizátory i fanoušky atraktivní. Než začne letošní Vuelta a příští Giro, svět pozná zase jiné tři borce stoupající v Paříži na podium a ti pak určí žebříček nejžádanějších jezdců. Skutečnost, kterou jakoby si ve Španělsku ani v Itálii nebyli ochotni přiznat. Ke své starší sestře budou vždy vzhlížet z povzdálí, s trochou záště, respektu, ale i rebelství. Budou se s ní poměřovat, budou se jí chtít vyrovnat a budou využívat každé chvíle, kdy na její úkor dostanou šanci se zviditelnit, jako právě teď.
Ovšem je to skutečně Tour de France, která tvoří ze závodníků hvězdy, nikoliv naopak. Contador teď není slavnější, protože vyhrál Giro, to italské etapy získaly na váze a prestiži, protože je ovládl úřadující šampion Tour. Jak trefně ve výše zmíněné dotazovně našeho časopisu podotýká celosvětově uznávaný fotograf a bystrý pozorovatel profi pelotonu Graham Watson, který si z pozice účastníka bezmála tří desítek ročníků obou nejslavnějších podniků může dovolit hodnotit, Tour je příliš velká na to, aby si dělala starosti s rostoucí důležitostí Gira…
Nicméně, nelíbí se mi postoj společnosti ASO vůči startu stáje Astana (ale ještě méně kličkování Italů, kteří na Giro vychytrale na poslední chvíli pozvali odvrženou formaci), protože je to čistě projev síly. Gesto, exemplární počin, varování, jak tvrdě se bude postupovat proti těm, kteří by snad chtěli ohrozit gloriolu závodu.
Ale můžeme se tomu divit? Francouzi se brání, chrání svůj poklad. Pravda, počínají si při tom poněkud přezíravě a xenofobně, jak je jim již historicky vlastní, nicméně by bylo pošetilé pokoušet se jim brát tento pocit výjimečnosti a důležitosti. Stejně pošetilé a zbytečné, jako přesvědčovat člena pořadatelské služby na Tour, že jako novinář máte přístup do cílového prostoru etapy, když on si zrovna usmyslí, že tomu tak není a druhý den už je zase vše v pořádku.
Ale neposmívejme se Francouzům. Vděčíme jim za to nejcennější, co závodní silniční cyklistice zbylo. Za tradici. A nad jejich rozmary občas přimhuřme oko.