Česku vládla inverze, a tak jsem za chmurného a ospalého rána vyjela den po sv. Štěpánovi směr Horská Kvilda. Na dlouho a nesnadno domlouvané fotografi cké setkání s Romanem Kreuzigerem v místě, kde trávil vánoce s rodinou, jsem posledních patnáct kilometrů střídavě šplhala a tančila na zledovatělé silnici, tiše proklínala redakci a začala věřit Romanovým slovům, který mě ani ne hodinu před tím varoval, že v závěrečném úseku ať prý počítám s úplně zmrzlým sněhem. Vše se zlepšilo a vyjasnilo v momentě, kdy jsem vyjela nad oblaka mračen do sluncem zalitých šumavských hřebenů. Roman se sestrou Helenou se vraceli z procházky se psem právě ve chvíli, kdy jsem přijížděla k malé dřevěné chaloupce. Helena mi uvařila pomerančový čaj s medem, zatímco jsem se já, trochu neobratně, snažila umístit mezi vánočním stromečkem a zelenou pecí jedno světlo, abych na Romana lépe viděla. Musím přiznat, že jsem si v tom prostředí s velkým ateliérovým světlem připadala jako slon v porcelánu, protože k podobnému účelu tato malá obydlí s nízkými stropy určitě před mnoha desetiletími nebyla vystavěna. Nechtěla bych se zbytečně rozněžňovat a na babiččinu světnici s předválečnými kamny nedám dopustit, ale to, co dýchalo z chaloupky u Kreuzigerů, bylo provoněno klidem, rodinnou pohodou a talířem výborného vánočního cukroví.
Romana jsem viděla poprvé závodit už před mnoha lety, pravděpodobně na některém z cyklokrosových mistrovství světa. Bylo na něm vidět, že je to někdo, kdo se nebojí a kdo chce vyhrávat. Ve Veroně na silničním šampionátu v roce 2004 bylo vše trochu jinak – věřil si, že může vyhrát, měl absolutní ambice, v cílové rovince nastoupil a slavil světový titul.
Kdo mužský klan Kreuzigerů zná, ví, že pro peprné slovo mnohdy nejdou daleko a člověk tak může nabýt mylného dojmu, že jde vlastně vše velmi snadno a že nic neřeší. Opak je pravdou. „Řešíme všechno a děláme to společně," říká starší z Romanů hovořící stále v množném čísle a také to o mnohém svědčí. Na druhou stranu si myslím, že není jednoduché poslat ani ne patnáctiletého kluka do Švýcarska a chtít po něm, aby se staral sám o sebe. „Samozřejmě, měli jsme obavu, zda děláme správně, ale věděli jsme, že pokud chce jezdit venku a být někdy v budoucnu lídrem špičkovému týmu, musíme se utkávat se soupeři, s nimiž budeme za několik let v profesionálním pelotonu závodit. Věděli jsme také, že to nebudou Češi, a to i přesto, že je zde spousta dobrých závodníků, kteří se ale neodhodlali k podobnému kroku," hodnotí tehdejší situaci Kreuziger starší.
Nejinak tomu bylo také u poslední nabídky, tentokrát ze stáje CSC. „Tlačili by na pilu, nutili by Romana hodně závodit, šlo by tady o spoustu peněz… Myslím, že zůstat ve druhé nejlepší stáji Pro Tour bylo pro nás správné rozhodnutí. Roman podepsal smlouvu na tři roky a to je dost času na to, aby se naučil unést odpovědnost lídra. Podobně to vidí i vedení Liquigasu, které mu tuto možnost dává, a proto také ta poměrně dlouhá tříletá smlouva. A nikde není psáno, že za tři roky nemůže jezdit právě v takové stáji, jakou je CSC, nebo v nějakém americkém týmu, ale to už možná moc předbíhám událostem. Pokud se Romanovi podaří nominovat na Tour de France, bude mít stejné ambice jako na poslední Vueltě – vyzkoušet, jak chutná největší závod, dojet a pokud bude v pohodě, pokusit se o etapové vítězství," hodnotí synovy vyhlídky.
 |
 |
Když tam sedíme u těch zelených kamen, uvědomuji si, jak moc znamená rodinná podpora a zdánlivě samozřejmá a banální vánoční situace, v jaké se právě nacházíme – pro někoho, komu je jednadvacet a kdo se posledních šest let snaží starat sám od sebe průměrně devět měsíců v roce. Od věku, kdy odešel do Švýcarska, nezažil, co je to být pod tlakem, nepoznal slovo ‘muset’. Jeho týmoví kolegové se mu diví, proč jezdí na kole, když by nemusel. Dík otcově podnikání je přece zajištěný. „My tady doma ale chceme něco dokázat. Roman jezdí na kole, protože na něm jezdit chce. Tam to začíná a končí… Cokoli se ale může stát a pokud nebude moci pokračovat jako profesionální závodník a pokud bude chtít, může se vrátit zpět a převzít některý z mých podniků. Je to kluk, který mluví perfektně německy a italsky, který je samostatný a umí se pohybovat ve světě. Já jsem udělal své, teď už je to na něm," končí debatu Kreuziger senior.
Ale zpět k zeleným kachlákům. Roman je kluk se zdravým sebevědomím, současně ale také někdo, koho můžete v jakékoli situaci považovat za rovnocenného partnera. Na focení si jako profesionál udělal čas, a tak to bylo, doufám, příjemné pro obě strany. Asi po hodině jsme se oblékli a vyrazili ven. Poskakoval okolo nás bernský salašnický pes Bon, který poutal pozornost kolemjdoucích a v nestřežených okamžicích olizoval nejen vybavení mojí fotografi cké brašny. Okolo poledne jsme se vrátili zpět do chaloupky. Na Šumavě mezitím propuklo rušné běžkařské odpoledne a já se vydala zpět do ospalé vánoční Prahy. Cestou jsem prvních patnáct kilometrů opět protančila, ale o nějakém proklínání už nemohla být řeč. Právě naopak.
Text a foto: Markéta Navrátilová