Úvod » Články k časopisu » Za hraničními body Švédska

Za hraničními body Švédska

Simona Hrstková, Čechošvédka žijící ve Stockholmu, podnikla během měsíce června a července v rámci svého projektu nazvaného Extreme Wanderlust cestu za hraničními body Švédska. K dosažení těchto bodů použila pouze kolo, kajak a vlastních sil. Celá cesta jí trvala 38 dní a zdolala při ní celkem 3258 km. Simona se tak stala vůbec první na světě, kdo navštívil všechny hraniční body Švédska během jednoho projektu a za pomoci vlastních sil. Většinu cesty také absolvovala sama.

 

připravila Slávka Chrpová

foto Simona Hrstková a Nicklas Höglund

Jak jste se vůbec dostala do Švédska? Jak dlouho zde žijete?

Do Švédska jsem se odstěhovala kvůli příteli, který je Švéd. Pořád jsme přemýšleli, jak to vymyslet, abychom byli spolu, a diskutovali, kdo se bude stěhovat kam, jestli on za mnou do Čech, anebo já za ním do Švédska. A nakonec jsem to rozhodla za nás. Podala jsem si přihlášku na roční postmagisterské studium do Stockholmu, a když mě přijali, tak to bylo jasné. Dala jsem výpověď v práci, zabalila si jeden bágl s oblečením a druhý s knížkami a vyrazila. Spoustu lidí mi v okolí říkalo, že jsem blázen, ale já to chtěla zkusit. No, a teď už tam žiji skoro sedm let a jsem strašně štastná, že jsem tenhle krok učinila. Švédsko je už teď mým novým domovem.

 

Máte nějaké vzory ve svých rodičích? Nebo jak došlo k tomu, že se věnujete outdoorovým aktivitám tak intenzivně?

Rodiče a výchova na tom mají samozřejmě velkou zásluhu. To ve mně položilo ty nejdůležitější základy mého vztahu k přírodě, které se v dospělosti ještě více umocnily. Nejsem skoro vůbec městský typ. Velká města a hodně lidí mě stresují. Nějlíp se cítím v přírodě a tam, kde není mnoho lidí. Jsem vlastně takový samotář, který vyhledává aktivity spojené s přírodou, kde mohu být sama, anebo se o dané zážitky dělit pouze s několika málo přáteli.

Pocházím z malé vesničky v Beskydech, Dolní Bečvy, takže jsem vyrůstala v horách a se sestrou jsme byly venku skoro pořád. Moje rodina má velkou lyžařskou tradici, rodiče mě a sestru vedli k lyžování a dalším sportovním aktivitám už odmala. Pořád se něco dělo. V létě jsme jezdili na kole a chodili na turistiku a v zimě se lyžovalo. Když rodiče zjistili, že máme lyžařský talent, začali s námi jezdit po závodech. Táta nakonec skončil s normální prací a začal nás trénovat. Moje sestra Lucie se stala jednou z nejlepších lyžařek v republice a zúčastnila se i několika olympijských her. Já šla trošku jinou cestou. Mně učaroval freeskiing a freeriding – lyžování ve volném terénu. Jednu dobu jsem ve freeridingu taky závodila. Zatímco sestra je několikanásobnou mistryní ČR v alpském lyžování, já byla v letech 2009 a 2010 mistryní ČR ve freeridu. Takže jsme si ty lyžařské trůny hezky rozdělily.

 

Podnikla jste již dřív nějakou takovouto delší cestu na kole? Dopravujete se do práce, do školy na kole?

Ačkoliv jsem před výpravou jezdila na kole relativně hodně, byla to vždycky spíše jízda terénem nalehko, což je úplně odlišný způsob cyklistiky než každý den zdolat kolem 100 km s těžkými taškami. Pro mountainbiking máme v Beskydech super terény a kolem Stockholmu jsou taky hezké single tracky. Vzhledem k tomu, že bydlím kousek za městěm, jezdím na kole do práce skoro každý den. Mám to asi 8 km a většina trasy vede krásným parkem, takže je to pro mě každé ráno a večer taková forma meditace. Co jsem však před svým cyklistickým dobrodružstvím nikdy nezkusila, bylo ujet na kole velké vzdálenosti. Asi nejvíc jsem do té doby zvládla za jeden den kolem 70 km. Takže když o tom zpětně přemýšlím, můj plán projet celé Švédsko na kole byl trošku drzý. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu a jak na takovou zátěž budu reagovat.

 

Studovala jste Adventure Academy. V čem je tato škola lepší nebo unikátní oproti např. studiu na FTVS v Praze, kde je také katedra sportů v přírodě?

Adventure Academy je soukromé roční vzdělání. Je to těžké srovnávat s FTVS anebo jinou sportovně zaměřenou školou, neboť to vlastně nemá status vysoké školy. Řekla bych, že je to spíše takový roční kurz, který se dá lehce zkombinovat s prací, protože většina akcí je o víkendech. Základním cílem Adventure Academy je přiblížit vybraným kandidátům svět outdooru a pomoci jim s realizací vlastního outdoorového projektu. V průběhu roku máte možnost si zkusit nejrůznější outdoorové aktivity od kajaku, sportovního lezení, lyžování a touringu, kola (MTB a silničního), turistiky, navigace a orientace v terénu a podobně. Lektoři s vámi také pracují na plánu projektu, který kromě popisu daného dobrodružství obsahuje analýzu rizik, rozpočet, denní plán etap, SWOT analýzu (silné a slabé stránky aktérů) či seznam potřebného vybavení. Tento plán a příprava vám mají pomoci se připravit na léto, v průběhu kterého máte zrealizovat svůj „zkouškový projekt“.

Samotný způsob přijetí uchazečů do Adventure Academy je taky odlišný, neboť v přihlášce musíte zdůvodnit, proč mají vybrat vlastně vás, a také prezentovat svůj zamýšlený projekt. Čím originálnější projekt a přihlášku máte, tím větší šance na to, že vás vyberou, budete mít. No, a pak čekáte, jestli budete mezi těmi 20 šťastlivci (každý rok se vybírá 10 žen a 10 mužů).

 

Vy jste střídala chůzi, kolo a kajak. Jaký byl režim střídání těchto aktivit? A kajak jste si táhla s sebou na kole? Nebo jak to fungovalo?

Na sever Švédska mě se všemi věcmi, kromě kajaku, dovezl přítel autem. První den jsem začala turistikou k nejsevernějšímu bodu. Druhý den jsem vyměnila pohorky za kolo, přebalila věci z batohu do tašek na kolo a vyrazila směrem k nejvyšší hoře Švédska. No a pak zbytek projektu vlastně už byl jenom o jízdě na kole, neboť jsem celkově pádlovala pouze dva dny – jeden den k nejvýchodnějšímu bodu Švédska a pak po dalších čtyřech týdnech strávených na kole a cestováním přes celé Švédsko ze severovýchodu na jihozápad směrem k nejzápadnějšímu bodu. Nejjednodušší řešení bylo proto si půjčit kajak na daném místě a netáhnout jej s sebou. Logisticky to bylo relativně jednoduché, ale i to chtělo plánování předem. Proto moje práce v průběhu roku na plánu projektu byla opravdu důležitá. Věděla jsem přesně, co mám kde udělat, takže mi odpadla spousta řešení na místě.

Proč jste si do svého projektu vybrala právě hraniční body Švédska?

Pořád jsem přemítala, jak nejlépe bych mohla poznat celé Švédsko a jak zažít všechny jeho tváře – od hor na severu, nekonečných planin drsné severské tajgy, po moře na východě či západě anebo lesnaté oblasti plné jezer a řek ve středním Švédsku. Minulý rok v létě jsem potkala kamaráda, který právě absolvoval cestu na kole z nejsevernějšího bodu k nejjižnějšímu – a to mě inspirovalo. Vzhledem k tomu, že mám ráda výzvy a taky jsem chtěla přijít s originálnějším nápadem než jenom jet na kole ze severu na jih, jsem si z legrace na mapě vyhledala ostatní hraniční body. A tak vlastně můj projekt vznikl, neboť tři leží na severu Švédska, ale každý v úplně jiné přírodě (jeden v horách, druhý v předhůří a třetí u moře v Botnickém zálivu) a ty tři ostatní na jihu, což má zas úplně jiný charakter a ráz přírody. To hned splnilo můj první požadavek, že chci objevit různé části Švédska a jeho kontrasty. Zároveň to však taky plnilo můj požadavek druhý a tím byla velká fyzická výzva daná dlouhou cestou na kole, pádlováním a turistikou.

 

Když jste dosáhla kýžených bodů, který z nich byste zpětně hodnotila jako nejobtížnější a proč? A který byl nejzajímavější?

To se asi nedá tak kategoricky říct. Každý bod byl jiný, jinak zajímavý. Psychicky asi nejtěžší však bylo pádlovat na nejzápadnější bod Švédska, ostrov Stora Drammen. To je malinkatý ostrůvek, nebo spíše skalní útes trčící z vody. Moře je zde daleko divočejší než na pobřeží východním. Je tu spousta podmořských proudů, velké vlny a hodně fouká, takže pádlovat v kajaku v takovýchto podmínkách je relativně náročné. Do toho jsem tam byla v období, kdy vrcholí letní sezona, takže moře kolem mě vřelo pod tíhou lodní dopravy – míjely mě plachetnice, motorové čluny, vodní skútry či velké dopravní lodě. Ty na vás moc ohled neberou, takže pádlovat v takových podmínkách je opravdu stresové. Vlny se na vás valí ze všech stran. A to byl vlastně také důvod, proč jsem se po dopádlování na ostrovy Koster rozhodla nepokračovat ty poslední tři kilometry dál. Bylo to prostě příliš rizikové. Kdyby se mnou možná pádloval nějaký zkušený kajakář, tak to zkusím, ale cítila jsem, že za dané situace a podmínek je to příliš riskantní. Samozřejmě že jsem to obrečela, ale někdy prostě ta nejtěžší rozhodnutí jsou ta nejrozumnější. Pamatuji si, že jsem tam seděla na skalním výčnělku asi tři hodiny, koukala směrem na horizont a přála si, ať se moře uklidní… To se bohužel nestalo, a tak jsem se navečer obrátila a pádlovala těch 12 km zpátky na pevninu. Bylo to opravdu těžké rozhodnutí. Teď zpětně jsem ale ráda, že jsem ho udělala. Některé věci opravdu za to riziko nestojí. Místo tedy Stora Drammen, jakožto toho absolutně nejzápadnějšího bodu Švédska, jsem dosáhla ostrovů Koster, což jsou nejzápadněji permanentně obydlené ostrovy. I přesto přese všechno to byl úžasný zážitek.

Cestovala jste sama, a pokud ano, setkala jste se během cesty s nějakým obtěžováním nebo problémy, které byly pro samotnou ženu nesnadné vyřešit?

Po většinu cesty jsem cestovala sama, jen na začátku se mnou asi čtyři dny cestovala jedna kamarádka. A když jsem pak cestovala sama, nesetkala jsem se s nějakými většími problémy. Naopak, potkala jsem spoustu vřelých lidí, kteří mi nabízeli pomoc. Často jsem zastavila u nějakého baráčku a požádala, jestli bych si mohla doplnit vodu. Lidi byli strašně milí a chtěli si povídat, vyptávali se na můj projekt a podobně. Někdy mě i pozvali na kávu a něco dobrého. To mi úplně vyvrátilo ty moje převládající předsudky, že Švédové jsou chladní a uzavření a nemají rádi cizince.

Na čem jsem si však vždycky dala záležet, bylo vybrání vhodného místa na přespání. Na severu to bylo jednodušší, neboť tam prostě moc obydlených oblastí nenajdete. Prostě jsem si postavila stan, kdekoliv jsem našla hezké místo, které vypadalo relativně bezpečně. Čím více jsem však postupovala na jih, tím víc je Švédsko obydlenější a tím samozřejmě přibývá potenciálních rizik. Proto jsem prostě začala volit přespávání v kempech. Cítila jsem se zkrátka bezpečněji a taky to bylo jednodušší, co se týče malých, ale důležitých věcí, jako například si nakoupit potraviny, doplnit vodu na další den či si třeba jenom dát po celodenním bikování sprchu.

Ztěžovalo vám cestu ještě něco dalšího?

Po pár dnech na kole mě začala strašně bolet kolena. Bylo to jednoduše tím, že prostě nebyla na tuhle námahu zvyklá, a taky tím, že jsem neměla žádnou techniku jízdy a tahala to zbytečně na těžké převody a pomalou frekvenci. Když s sebou na kole vezete kolem 15–20 kg, musíte tomu taky přizpůsobit způsob jízdy, což jsem ty první dny neudělala. Musela jsem jet pár dní přes bolest a na ibuprofenu… Někdy kolena bolela tak, že jsem prostě musela zastavit, mazat je voltarenem a nechat je odpočinout. Nakonec jsem si musela koupit speciální výživu na klouby, jakož i nějaké další přípravky na velkou fyzickou a sportovní zátěž. To naštěstí po několika dnech začalo fungovat. Taky jsem změnila způsob šlapání a jela na vyšší frekvenci a lehčí převod. To se ukázalo jako dobré rozhodnutí.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.publero.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

 

jméno: Simona Hrstková

rok narození: 1982

bydliště: Stockholm Švédsko

vzdělání: Právnická Fakulta UK, Praha (JUDr., LL.M)

kolo: Giant Liv Rove 1 Disc Adventure

navštívené země: Cestuji především po Evropě, ale měla jsem možnost se dostat i do Číny. Momentálně je mým cílem poznat podrobněji Skandinávii, a proto se zaměřuji na cestování především po Švédsku a Norsku. Další skandinávskou destinací na mém „Bucket listu“ je Island.

webové stránky: www.extremewanderlust.se

 

osobně

místo, kam se ráda vracíte: Do Beskyd, ze kterých pocházím. Zejména hora Radhošť a moje rodná vesnice Dolní Bečva.

vaše vysněné místo: Kdekoliv v horách, ať už v létě, nebo v zimě. Já prostě patřím do hor. Tam se cítím šťastná a v harmonii se sebou a s přírodou.

oblíbená kniha/autor: Velice ráda čtu životopisy a životní příběhy sportovců a jiných osobností o jejich cestě za jejich snem, např. kniha „Běhej, nebo zemři“, „Život bez hranic“ či „Hledání ultra“. Nedávno jsem taky dočetla knihu „The Chimp Paradox“, která se snaží vysvětlit, co stojí za naším iracionálním, impulzivním či emotivním jednáním a jak jej ovládat. Hodně jsem s těmito informacemi pracovala nejenom v průběhu samotné cesty, ale i v pracovním a osobním životě.

oblíbený zdroj informací: Internet, knihy, časopisy. Pokud si mám něco přečíst, tak preferuju fyzickou formu knihy nad elektronickou.

oblíbená hudba: To se odvíjí od aktuální nálady. Může to být Jose Gonzalez, Jack Johnson, Jason Mraz, Damien Rice, Coldplay či jiné… Když jdu běhat anebo trénuju, volím něco rychlejšího, co mě nabije a dodá energii.

největší sportovní úspěch v životě: Ačkoliv jsem závodila na lyžích a v minulosti dosáhla nějakých dílčích úspěchů, můj největší úspěch je asi moje momentální cesta Švédskem. Není to nic, co se dá měřit na čas, body či s výkony ostatních. Pro mě samotnou to ale znamenalo víc než zlatá medaile. Už dávno se nepotřebuju poměřovat s ostatními, a proto se konceptu závodění vyhýbám. Já zvítězila sama nad sebou a dokázala si, že nic není nedosažitelné. Vím, že jediné hranice, které člověk má, si staví sám, a že ty lze překonat a zbořit, pokud jste k tomu plně odhodlaní.

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře