Výzva etapového závodu – reportáž z Glacensis MTB Challenge

Právě probíhá španělská Vuelta. Diskuze mezi cyklistickými fanoušky se vede o tom, jak si který jezdec vede, kdo jede pasivně, kdo útočí, proč ti nejlepší nejsou stále vpředu. Vždy mne lákalo zkusit si, co udělá s člověkem několikadenní závod. Proto se v UAC pravidelně účastním obou etapáků. Ale to jsou jen dva dny. Hledal jsme proto něco delšího. A našel jsem. Ve dnech 18.-25. července 2009 jsem absolvoval pravděpodobně nejtěžší středoevropský etapový závod Glacensis MTB Challenge a mohu říci, že nelituji a že jsem alespoň trochu okusil to, co etapák obnáší. S o to větším zájmem nyní sleduji Vueltu a chování jezdců během třítýdenního závodu.

• Den 1. – zobrazit report
  sobota 18. 7., Prolog – délka cca 9 km, Náchod (CZE)
  V sobotu ráno jsem vyrazil z Prahy směr Náchod. Tmavá obloha občas doprovázená provazy vody padajícími z nebe neslibovala zrovna ideální klima pro úvodní prolog závodu. Ještě než došlo k tomuto dni D musel jsem vyřešit několik důležitých otázek. Tou nejdůležitější bylo na čem jet. Většinu kilometrů v sezoně i mimo ni absolvuji na silničním kole. Když jedu terénu, tak většinou na XC hardtailu. Pro tento závod ale nakonec padla volba na fulla, od něhož jsem očekával větší dávku pohodlí. Na druhé straně jsem se trochu obával, jak se bude takové kolo chovat ve výjezdech a na silnici, protože je standardně osazeno pneumatikami s hrubým vzorkem. Uvidíme, jak se tato očekávání vyplní.
  Příjemným překvapením byla hladká a pohodová registrace v Náchodské škole T. G. Masaryka. Po zjištění startovního času, přípravě kola a krátkém rozjetí v dešti, jsem strávil pár posledních minut před ostrým startem do etapáku ve startovacím stanu.
  Hned od počátku se stoupá po šotolině, kterou brázdí potoky vody. Téměř před vrcholem mne dostihl borec, co startoval za mnou. Chvíli za ním visím, ale pak mi ujíždí. Kousek rovinky a pak na můj vkus krkolomný sjezd. Brzdím, co to dá, ale tohle není moje parketa. Postupně mne předjíždí asi čtyři jezdci. Sjezd pokračuje neuvěřitelným padákem, který sbíhám. Jsem rád, když mohu opět stoupat. Po levé straně pevnost, sjíždím i nějaké jezdce přede mnou. Chvíli i tlačím. Konečně zase rovinka, pár hupů a jsem v cíli. Čas 49:55 znamená 40. místo v singlech.
  Očista kola, uložení do depa a rychle zpátky do Jaroměře odpočívat. Večer zpět do Náchoda na předstartovní briefing. Nálada je navzdory předpovědi počasí výborná. Startovní pole silně mezinárodní, zachytil jsem Poláky, Belgičany, Holanďany, Němce, Brity, Lotyše, Litevce, Kanaďany, Jihoafričana, Italy… Mnozí z nich i s výborně vybavenými týmovými karavany včetně podpůrných týmů. Ale i na dvojicích a jednotlivcích bez této nákladné podpory je vidět vysoká fyzická, psychická i technická připravenost. Většina jich během následujících etap bude sdílet společné ubytování v českých a polských školách a po osmi dnech budou na základě společně prožitého zážitku členy téhož týmu nebo chcete-li „klubu“.
• Den 2. – zobrazit report
  neděle 19. 7., Etapa 1 – délka 70 km, Náchod(CZE) – Duszniki Zdrój (POL)
  aneb Jak jsem potkal Anděly
  Nedělní ráno nevěstilo, že by mělo dojít v počasí k nějakému zásadnímu obratu. Prostranství před školou s kanceláři závodu se přesto hemžilo rozzářenými tvářemi cyklistů v barevných dresech. Jako už mnohokrát předtím jsem té atmosféře propadl. Za lehkého mžení se přemisťuji spolu s Pepou, jehož rodina mi z nedaleké Jaroměře poskytla nadstandardní podporu včetně plné penze a ubytování, a Vaškem do cukrárny na dortíky. U dalších stolků tráví poslední minuty do startu i další borci. V 9:30 pak na start a v 10 se jede.
  Během průjezdu městem se propracovávám až za samotné čelo, abych pak mohl ve stoupání lehce klouzat balíkem dozadu. Těsně před vrcholem mi čelo přesto ujíždí, s čímž se snadno smiřuji, neboť kolem mne je dost dalších borců a sám nepojedu.
  V terénu je půda značně podmáčená a tak původně „obávaným“ hrubým plášťům blahořečím. Poměrně brzy se zapracuji do rytmu, kdy se kolem mne z kopce pár jezdců přežene a v kopci zase dám já je. Zejména mi utkvěla v hlavě dvojice žlutých Holanďanů, s těmi se jelo opravdu fajn. Cestou vidím řadu defektů, hlavně za kamenitými sjezdy.
  A už je tu prvý bufet. Bohatě zásobený. V poklidu si beru banány a ionťák. Plán je nespěchat, do cíle je ještě mnoho dní. Ještě jeden banán na cestu a jede se dál. Ještě ho mám v ruce, když nás šipky ženou do řeky. Banán letí do příkopu, já do vody. Naštěstí jedeme po proudu. A zase nahoru. Skupinka se drží pohromadě. Na kopci ale všichni nějak zvolňují, tak se vydávám kupředu sám. Pochvaluji si, jak vše pěkně funguje, kolo doposud šlape jak hodinky.
  Pak přijde osudný sjezd. Nijak obtížný. Nic moc bláto. Ale najednou zvuk, jako když vám něco brnkne o drát. Řetěz je ale potom nějaký volný. Kouknu dolů a dozadu. Přehazovačka je jinde než obvykle. Ulomený hák. Náhradní nemám. Neopravitelné! Konec! Ale NE, dojedu na další bufet! Tam bude servis. No dojedu. Doběhnu, nebo spíš dojdu? Nekonečná cesta. Najednou je tu hodně rovin a silnice. Ptám se kolemjedoucích, zda neví jak daleko je další bufet se servisem. Jeden říká čtyři kilometry zpátky. Dávám sedlo nízko. Střídám chůzi, běh, koloběžku, odstrkovadlo, občas jedu i z kopce. Nechci to vzdát! Vím, že servis nemusí ten hák mít, ale nic než věřit nezbývá. Bylo to 10, nebo 25 km? Fakt nevím. Na hodiny jsem nekoukal, tachometr nemám.
  Zajímavé je, že moje hlavní myšlenka je nepropást limit. To snad zatím nehrozí, protože jsem byl dost vpředu a čas od času mne dojíždí jezdci, kteří nevypadají, že by byli úplně mimo. Potkávám i jezdce na stejnojmenném kole, vesele volá: „Hi, Ghost rider. Jindy bych žertoval, teď naléhám, zda nemá náhradní hák. Nemá. Minuli jsme i dvě křižovatky se sanitkou, tam bohužel kolo opravit neumí. Pak mi někdo hlásí pět kilometrů (ale kam?). V Polsku říkají bufet každé hospodě. Stále nic. Pak nějaká paní, že 500 m na kopci mají závodníci stan. Ale já už nemohu, fakt! A najednou ty dva Holanďané z rána. Jsou silní, co tu dělají? Vím, že jsou mojí jízdenkou. Říkám, že potřebuji pomoci k tomu bufetu. Napřed jeden a pak oba mne tlačí. Říkají, že píchli. Slyším, jak jim pípá tepák nad prahem (nebo maximálka?). Ale statečně vydrží a jsme tam. Díky andělé! Po euforii, ale rychle přichází zklamání a zmar. Servis tu nebyl, není a nebude. Je jen na prvním a třetím bufetu. Jsem zoufalý, to jsem nevěděl. Dál takto pokračovat nemohu!
  Kdybych věděl, že na druhém bufetu není servis, určitě bych ten pochod vzdal hned na první asfaltce a přivolal záchranu. Teď jsem tady, další servis znamená dalších víc než 20 km, zoufalá situace.
  Na druhé straně silnice právě do auta nakládá sympatická dvojice obsluhující čipovou časomíru, (později se dozvídám, že jim říkají Adélka a Ptaak) kolo, na kterém Ptaak jako předjezdec absolvoval trasu a kontroloval značení, do auta. Pak z ničeho nic, jako by z (čistého) nebe navrhují, ať prý zkusím, zda by nešel použít hák z nakládaného kola, které je samozřejmě úplně jiné značky. Hák je úplně STEJNÝ!
  Ať mi nikdo neříká, že to nebyli andělé. Přehazuji hák, vše ostatní se zdá v pořádku. Do kapes trochu jídla a nějaké pití. Už není kam spěchat, limit bych měl stihnout. Jen dostat nohy z následků té chůze, aby fungovaly zítra již normálně, a v poklidu dojet do cíle. Cestou ještě pár bažin, krkolomných sjezdů, další jízda řekou, bufet, pár strmých výjezdů. Potkávám samé prima lidi na kolech. Začíná i hustě pršet, ale to nevadí. Já si dneska již svoje štěstí vybral. Děkuji!
  P.S. Dojel jsem do cíle a v závodě pokračuji (odhadovaná ztráta hodina a půl)! Večer v krabici servisu nacházíme i ten hák na kolo mého anděla.
• Den 3. – zobrazit report
  pondělí 20.07., Etapa 2 – délka 80 km, Duszniki Zdrój (POL) – Králíky (CZE)
  Šest hodin ráno. Školní třída plná závodníků různých národností, kteří se postupně hrabou ze spacáků. Hned po pozdravu se téma točí na to, jaké bude počasí, jak hluboké bahno a kolik kopců. Dnes to vypadá, že pršet nebude. Zprávy z trati hovoří o hlubokém bahnu, převýšení o trochu menší než včera. Délka kolem 80 km.
  Startuje se na in-linovém oválu, kde byl včera cíl. Začínám zcela vzadu, což se neukázalo úplně šťastné. Peloton se ve vesnici natáhl. Ve stoupání se propracovávám dopředu, až tam najednou jsem, ale 300 m přede mnou je další balík. Sjíždíme to ve čtyřech, pak ve třech, pak ve dvou a nakonec nechávám zbylého borce jet a na odbočku do terénu dojíždím sám. V terénu se přidávám ke dvojici z Belgie, když zjistí že jedu sám, tudíž nejsem soupeř, tolerují mne. Do té doby měli snahu mne urvat. Idylka brzy končí kvůli hlubokým bažinám. Jednu chvíli zapadnu až po koleno. V první čistší kaluži zbavuji tretry bahna, abych mohl našlápnout do pedálů. Totální promočení mi po včerejších jízdách řekami připadá normální. Skupinka se zvětšuje. Pak se zase člení podle nadšení s jakým se borci vrhají do bažin. Nakonec jedeme ve dvou.
  A je tu první bufet. Do kapsy banán do ruky ionťák. Obojí konzumuji během kamenitého výstupu. Cesta by byla fajn, jen nebýt těch bažin.
  Atrakcí je i výjezd sjezdovky podél vleku, která je však bohužel mimo provoz. Sjezdy jezdím tradičně opatrně, obzvlášť po včerejšku. S „celoodpružeňákem“ jsme se již sžil. Oceňuji silné brzdy s jemným dávkováním i široká řidítka.
  Mezi dvěma sjezdy je i druhý bufet. Tady opět jen rychle něco do kapes. V předchozím sjezdu – singletracku pro kamzíky (pár centimetrů vlevo je skalní stěna, na dno nevidím a radši tam moc nekoukám), mne totiž předjela první žena, ta si levé strany stezky asi nevšimla. V následujícím sjezdu pak i druhá. Uvolňuji cestu a hned mi s dvěma dalšími borci odjíždí. Jedu sám. Chvílemi je vidím před sebou, ale nedaří se mi je dostihnout. Také zjišťuji, že jsem málo jedl a pil a chytám hlaďák. V poslední době jsem žádný maratón nejel, jen závody kolem dvou hodin. To sedí, normálně už bych se jen vyjížděl, teď jsem však teprve v polovině etapy. Elán je pryč a přichází to pravé cyklistické řemeslo. Cpu do sebe tyčinku, banán, sacharidovou tabletu, hodně piji. Na další bufet se sjíždí po sjezdovce.
  I tady se cpu. Předjíždí mne pár lidí, ale potřebuji získat energii. Stoupání k pevnosti Bouda je výživné a navíc pokračuje ještě několik kilometrů za ní. Tady se dávám dohromady a dokonce předjíždím. Pak dolu po silnici, lesem i po louce. Před další zpevněnou cestou mne dojíždí dvojice Belgičanu asi po defektu. Držím se jich zuby nehty, ale pár kilometrů před Králíky vystupuji. Závěr je po silnici, cíl na náměstí. Je to tam, únava a štěstí! Cpu do sebe pomeranče, liju ionťák. Vyzvednout věci z náklaďáku, sprcha pro mne i pro kolo, namazat kolo, nakrmit Pavla. Výsledek kolem 30. místa je super. Hlavně po včerejšku.
  Večer zajdu znovu na náměstí. Město si přítomnost závodu užívá. Podium s kapelou, tancovačka, klobásy, točené pivo. Etapové město.
  Mapa na zítra ukazuje 80km a 2680 výškových metrů, Královská etapa!
• Den 4. – zobrazit report
  úterý 21.07., Etapa 3 – délka 80 km, Králíky (CZE) – Lądek Zdrój (POL)
  Královská etapa
  Dnešní etapa měřila 80 km při převýšení 2680 m. To ji papírově pasovalo na etapu královskou. K tomu je třeba přičíst fakt, že jezdci již měli v nohách dvě těžké etapy a náročný prolog na podmáčených tratích. Myslím, že lehké obavy měli všichni. Startovalo se z vyzdobeného náměstí v Králíkách a úvod byl po silnici. Po včerejšku jsem se hned po startu přesouval co nejblíže zaváděcímu vozu.
  Podařilo se a do stoupání jsem najížděl celkem vpředu. Nohy ale bolely a netáhly. Vypadalo to špatně. Po nějaké chvíli se ale ukázalo, že kromě samotného čela jsou na tom ostatní podobně a pěkně jsem tam zapadl. Po louce do kopce, pak kousek z kopce po silnici a dlouze, dlouze nahoru. Na začátku tohoto stoupání za to někteří zase zkusili vzít. Já si držel svoje tempo a nijak to nehrotil. To mne přivedlo do vláčku se čtyřmi žlutými Holanďany, z nichž dva mne předevčírem tlačili na občerstvovačku. Potvrzuje se, že díky zapnutému ProPedalu se dá jet i do kopce bez pohupování, při zamčené přední vidlici i ze sedla. Ani tato obava z negativního vlivu odpružení se tedy nenaplnila. Navíc jeli výjezd rozbitý, přes kameny nebo kořeny pružení se otevřelo a zadní kolo neodskakovalo a vzorně kopírovalo terén. V příjemném a přesto svižném tempu sjíždíme jako korálky jezdce, co nám dole odjeli. Před vrcholem kopce jsem ještě trochu zrychlil (zamknutá vidlice a ze sedla), abychom dojeli ještě skupinku před námi. Holanďané to (resp. mne) nechali plavat, já skupinou projel a spojil se až o kousek dál s jezdcem z Banana týmu. Spolu jsme pak jeli i dlouhý ale nekomplikovaný sjezd i nekonečné stoupání na první bufet (to už zas taková zábava nebyla, ale se ctí jsme to zvládali). Tam nás dojel první z Holanďanů a Banán trochu odskočil. Na bufetu jsme se všichni pěkně sjeli (rozuměj dohromady ).
  O kousek dále začal první drsný sjezd a začal jsem ztrácet. Nakonec přede mne šla i vedoucí žena, kterou jsem již poté neviděl. Odjel i Banán. Já sjížděl svým tempem s minimálním rizikem. Široká řidítka i gumy mně dodávali jistotu, takže jsem jezdil i věci, které bych od sebe nečekal.
  Před dalším bufetem, který byl za dlouhým stoupáním a sjezdem mne dojeli i Holanďané. Na něm se moc nezdržuji, jedu dál. Elán stejně jako včera skončil po třech hodinách. Až sem to ale byl rozhodně nejlepší úsek, co jsem na tomto závodě zajel, svižně do kopce, přijatelné sjezdy, prostě dobré tempo. Teď je třeba dojet a uhájit získanou pozici. Někde nedaleko mne jistě stíhá druhá žena v celkovém pořadí. Občas hledám převody, občas sílu, občas správnou stopu. Několikrát i tlačím. Vše podřízeno jedinému cíli – dojet. Na třetím bufetu sjíždím čtveřici Holanďanů s belgickým Banánem. Takže ani tento úsek nebyl špatný, jel jsme rychleji než tato silná skupinka z Beneluxu. Pak však mám drobné technické problémy, takže mi kousek odjedou. Moje tempo kleslo, ale za mnou se už nikdo neblíží. Teď těžím z dobrého úvodu. Hupy před cílem jsou nekonečné. Konečně je tu sjezd do cíle v Ladek Zdroj. Opět vyzdobené náměstí, opět aplaus a opět jsem v cíli! Nálada v cíli je výborná. Jdu na pomeranč, meloun, sendvič. Teprve teď projíždí cílem druhá žena.
  Královskou etapu jsem zvládl. S odstupem hodnotím jako nejlepší výkon v etapě a vrchol výkonnosti.
  Následuje sprcha v lázeňském komplexu a zlatou korunku nasazuje večeře v zahradní restauraci u jezírka. Možná toho jídla bylo až moc.
• Den 5. – zobrazit report
  středa 22. 7., Etapa 4 – délka ok. 60 km, Lądek Zdrój (POL) – Bardo (POL)
  Dnešní etapa měla být papírově lehká. Délkou i převýšením. Den začal snídaní v zahradní restauraci u jezírka, kde byla již včera večeře. I snídaně byla velkorysá. Nechyběly párky, vajíčka na více způsobů, sýr, paštika ani bábovka. Z náměstí v Ladek Zdroj jsme se vydali proti směru včerejšího dojezdu, takže téměř okamžitě do kopce. Tady jsem rychle poznal že poměrně dobrý pocit večer i před startem neodpovídal skutečnému stavu těla. Nohy prostě nejely. Ani hlavě se nechtělo s tím nijak bojovat a žaludek ještě pracoval s gigantickou snídani a možná i večeří, někde se stala chyba nebo prostě zákonitě dorazila únava, zajímavé že mimo kolo i při pomalé jízdě jsem nic špatného necítil. Ani při rychlé, do ní jsem se totiž nedostal. Takže jsem jel spíš volně než o závod. Tak se stalo že mnozí soupeři z předchozích dní odjeli někam dopředu. Ve stavu rezignace jsem absolvoval první dvě stoupání proložená krátkým sjezdem. Následoval technický singletrack mezi kameny a borůvčím, ne nadarmo se vrchol jmenuje Borůvčí vrch. Nějak moc se mi nedařilo až jsem skončil po přeletu řidítek v trní. Odtamtud jsem se horko těžko dostával ven. Žádná pevná opora a samé trny.
  Pod kopcem čekali zdravotníci, tak jsem si nechal tržné rány ošetřit (to byla možná chyba protože mi to opláchli poškrábané ruce vodou a peroxidem vodíku a na takto „připravenou“ pokožku pak celý den pražilo slunce) a vydal se dál. Další stoupání vyžadovalo nesení kola a poté opět singletrack. Lahůdka pro sjezdaře, nic moc pro mne. Zjišťuji, že nemám láhev. Zároveň i to, že je dnes mnohem větší teplo než minulé dny a slunce pekelně pálí. Těším se na bufet. Ten je dnes mimořádně daleko. Cestou získávám láhev s vodou od podpůrného týmu Poláků, co jedou za mnou. To je asi sedm kilometrů před bufetem. Takto daleko ještě nebyl. Konečně tam jsem. Liji do sebe tři láhve ionťáku a ještě vodu. Proto už ani nejím výborné piškoty. Cestou pak konzumuji tyčinku. Je teplo jak ve výhni, slunce sálá, tak piji co mohu. Další stoupání. Zdá se nekonečné. A po něm dnes tradičně singletrack. Jedu opatrně, místa, kde si nevěřím jdu. Snažím se minimalizovat výdej sil.
  Po sjezdu a kusu cesty po silnici je tu druhý bufet. Opět hodně piji a nabírám plný bidon. Házím do sebe i pár piškotů. Následuje dnes poslední dlouhé stoupání. Tam se svezu ve vláčku s jedním z vedoucích mixů (ti včera dojeli daleko za mnou). Cestou nádherné výhledy. Posledním bufetem jen proletím a pokračuji dál. Ještě předjíždím jednoho soupeře, což ale nic nemění na nepříliš povedeném výsledku, a už je tu strmá křížová cesta (když mne vidí u jednoho ze zastavení odpočívající jeptiška, pokřižuje se), na jejímž konci je cílové město Bardo. Pár kliček městem, průjezd bránou a rychle, k občerstvení. Pít, pít a pít. Sedám si na trávu a odpočívám. Dnes to tedy nebylo vůbec lehké. Jak snadno se vše změní. Poznávám záludnosti etapáku. Kdyby se mne někdo ráno zeptal jak se cítím, řeknu: „Plný sil, dnes to rozjedu“. Dokonce i na kole se člověk cítí dobře. Vše funguje jak má. A jen než se má zrychlit, pak najednou nic, náraz do zdi. Nic zlého se neděje, jen se nedá zrychlit. Kolikrát to člověk viděl ve zprávách z Tour či od jinud a nechápal, proč včerejší vítěz nasedá do sběráku a jede bez fanfár domů. Můj výsledek asi o 30 minut a deset míst horší než včera.
  I tady si město přítomnost závodu užívá. Koncert v prostoru vyhlášení výsledků etapy. Vedro zůstává až do večera, jen na chvíli je přerušené ledovými kroupami během vyhlášení vítězů etapy. Přes noc mažu spáleniny od slunce i škrábance od maliní.
• Den 6. – zobrazit report
  čtvrtek 23. 7., Etapa 5 – délka 65 km, Bardo (POL) – Głuszyca (POL)
  O této etapě se pořadatelé vyjadřovali jako o technicky náročné a doporučovali zvýšenou opatrnost. To ve mně vzhledem ke zkušenosti z etap předchozích a jisté „opotřebovanosti“ těla vzbuzovalo respekt, ne-li obavy.
  Únava byla již též slušně nakumulovaná a sebevědomí po včerejším úžehu někam odešlo. Cílem tedy jednoznačně bylo dojet bez závodění a věřit, že bude lépe. Mimo jiné jsem si též uvědomil, že i samotné dojetí je mimořádný úspěch bez ohledu na umístění.
  Ráno tedy rozvážně balím, vycházím do venkovní výhně a ve stínu čekám až téměř do startu. Dělá to tak i mnoho dalších. Rozjíždím se tedy až po startovním výstřelu, každé šlápnutí se počítá.
  Nohy jsou stejně marné jako včera. Neřeším to a jedu tempo, které zvládnu. Samozřejmě se opět hodně stoupá. Často je to singletrack, takže stačí držet tempo těch přede mnou. Rozhodně nikoho nepředjíždím. Naštěstí kolo funguje jak má a nijak mou situaci nezhoršuje. Bez šlapání bohužel nejede.
  Postupně se pole natahuje až jedou jednotlivci či dvojičky. Překonávám dva kopce a dva delší sjezdy s množstvím kamenů, kořenů a bažin. Nakonec přejíždíme vysoký most bez zábradlí a stoupáme k pevnosti, kde je bufet. Zde dost dlouho stojím. Před dalším úsekem nás jury varovala. Předjíždí mne několik jezdců, pak vyrážím i já. Hned za bufetem se jede kolem pevnosti po hřebínku širokém tak na kolo. Následuje sjezd a pak opět několikrát nahoru, dolů. Podklad je písek, kamení, bahno. Zjišťuji, že je efektivnější a bezpečnější projet hlubokou louží než mělkým bahnem. Kopce jsou poměrně dlouhé a slunce pálí. Nespěchám, ale to vůbec neznamená, že je to snadné. Po čtyřech hodinách jsem na druhém bufetu. Vychutnávám si sušenky a meloun.
  Za bufetem, kdo by to čekal, zase nahoru. Opět si pochvaluji výbornou funkci ProPedalu, která drží zadní kolo jako přibité bez zbytečného pohupování. Pokračuje se ve stejném stylu až na vrchol Sova s krásnou bílou rozhlednou. 12 km do cíle. Nejprve technický sjezd mezi balvany, pak bahýnko na loukách, pár skoků, využít celých 120 milimetrů zdvihu nad oběma koly a je tu silniční stoupání a šotolinové úseky lesní cesty. Zamykám předení vidlici, přidávám, tahám jednu ze závodnic, dojíždíme sjezdaře, ona zůstává s ním já jedu tempo dál. Sjíždím další dva jezdce. Dlouhý šotolinový sjezd, trošku závodíme. Občas je zatáčka nějak úzká, ale dobře to dopadá. Najednou na výjezdu z lesa ve sjezdu je tu značka Finish. Bravo!
  O vzrušení se postarala příroda během luxusní večeře pod stany před dvacet minut mikrobusem vzdálenou horskou chatou. Během několika sekund se strhla vichřice, která odnesla venkovní stany, pod nimiž jsme večeřeli. Pohotovost a týmová spolupráce účastníků minimalizovala škody. Příjemné překvapení nás čekalo při návratu do školy. Věci sušicí se na parapetech nějaká dobrá duše včas sklidila, takže nezmokly a neuletěly.
• Den 7. – zobrazit report
  pátek 24. 8., Etapa 6 – délka 55 km, Głuszyca (POL) – Teplice n/Metují (CZE)
  Po dvou dnech extrémních teplot přes 30 stupňů se dnes vrátily teploty do normálu. To mi přišlo docela vhod, protože předchozí dny pod palčivým sluncem daly docela zabrat fyzicky i psychicky. Po včerejší vichřici došlo navíc ke zkrácení etapy z osmdesáti kilometrů na nějakých 55 a i převýšení bylo nižší, 1700 m. To vše budilo dojem, že se jedná o odpočinkovou etapu. A já ji tedy potřeboval. S Filipem, jedním z jezdců, s nimž jsme pře noc sdíleli stejnou třídu, jsme se sice hecovali, kdo koho dnes porazí, ale já už spíše přemýšlel, jak dojet bez velkých problémů až do sobotního cíle, neboť závod mi ukázal, že i dojetí není samozřejmostí a defekt techniky nebo velká fyzická či psychická krize či zranění mohou i tento zdánlivě minimalistický plán zhatit. Neznamenalo to jet pomalu či bez úsilí, protože profil trati působil bolest a únavu při jakékoli rychlosti, ale opatrnost a vyhýbání se extrémům byla na místě. Navíc jsme věděl, že v cíli bude čekat kamarád Pepa se synem Vaškem a vezmou mne do Jaroměře „na rehabilitační kliniku“.
  Po startu jsem se propracoval do první třetiny pole a tam trpělivě šlapal do prvého stoupání. Časem se kolem vytvořila známá skupina se žlutými Holanďany, belgickými Banány, šlachovitým Italem, vedoucí ženou a německým duem v černém. V terénu se úhel stoupání ještě zvětšil a místy bylo třeba tlačit. Tady někde se přede mne dostal Filip a v následujícím sjezdu mi zmizel z očí. Nestíhal jsem ho a věřil, že mu buď dojde nebo bude slavit vítězství. Občerstvovačka byla poměrně brzy. Nechtěje nic riskovat jedl jsem už jen vyzkoušené tyčinky a bral jen zavřený nápoj do zadní kapsy, který jsem pak konzumoval za jízdy. V podobném duchu se nesl i zbytek etapy. Bez krize ale i bez nějak výrazného závodění jsem dojel do Teplic. Konec se jel nejdříve po silnici, kde končí silniční Sudety, pak se uhnulo na lesní pěšiny a závěr představoval skok z meze na silnici. Ten jsem sešel, stejně jako několik nebezpečných míst předtím. V této části mne předjeli asi 4 odvážnější jezdci včetně jednoho Banána. Ztráta byla sekundová, ale pár míst to vzalo. Byl jsem rád, že jsem v cíli. Za chvíli se objevil Pepa, ani jsme nemyli kolo (Pepa má vlastní WAPku) a vyrazili do Jaroměře. Tam se mi dostalo lázeňské péče v přípravě na poslední etapu.
• Den 8. – zobrazit report
  sobota 25. 8., Etapa 7 – délka 80 km, Teplice n/Metují (CZE) – Kudowa Zdoj (PL)
  Poslední etapa. Krok od cíle. Hlavně dojet. S tím jsme usínal i se ráno probouzel. Královská snídaně. Do Náchoda jedeme dvěma auty, parkuji své u hranic s Polskem a přesedám do Pepova a pokračujeme do Teplic. Jsme tam krátce po deváté. Gratuluji Filipovi ke včerejšímu vítězství – dal mi 15 minut. A to jsem nejel úplně špatně, protože druhá z žen podávající stabilně velice dobrý výkon byla až za mnou.
  Dneska je poslední den, tak bych chtěl trochu jet, ale ne bezhlavě. Mám stále na paměti, jak rychle se kolo může stát nepojízdným, případně jezdec stane nezpůsobilým k dokončení závodu. Beru úplně čistou nejlepší oranžovou sadu kalhot a dresu co mám – v cíli bude úplně hnědá, ale hrdost na tým mi nedovolí jinak.
  V prvním stoupání jedu dobře. Kolo i já fungujeme jak máme. Nechávám za sebou Banána, jsem ve skupině s Holanďany, první ženou, někde kousek za mnou je druhá žena, Ruda, Marcel i Filip. Netlačím na pilu, cítím se dobře. Tepák už tři dny neměří, asi baterka, tak se řídím pocitem. Projíždím první bufet chvíli po tom, co je tam Pepa s Vaškem a stíhají mi podat ionťák. Jídlo už jím jen svoje. Začíná lehce pršet. Tráva klouže, ale zatím není zima. Projíždíme Adršpašskými skalami. Krása. Ne vše sjedu, ale za tu podívanou to stojí. V jednom stoupání jde přes nás výborně a doma jedoucí Marcel, další z nových známých. Jedu většinu času s Rudou z Cyklotýmu Morava. V jednom sjezdu nás předjíždí u ujíždí nám druhá žena. Ani ji nestíháme, v technických sjezdech bychom příliš riskovali. Stoupáme též s rozvahou.
  Druhý bufet a začíná pršet hustě. Silný studený vítr. Ledové kaluže. Teď si uvědomuji jak to bahýnko v minulých dnech hřálo (o jeho „vůni“ není slušné hovořit). Kopce nejsou extrémně dlouhé, občas díky mokru a sklonu musím z kola, totéž ve sjezdech, ale cílem je dojet. Něco jako na Champs Elysée (mimochodem ten den Roman Kreuziger zajel výborně na Mount Ventoux, gratuluji – někteří komentátoři hovořili o jeho výkonu jako o nevýrazné šedivé myšce, já jsem za těchto osm dní na vlastní kůži zkusil, co je to etapák. Jeden den to jede, druhý den ne, nevíš proč, případně víš, že je to proto, že jsi včera spurtoval nebo dal jeden kopec trochu rychleji, minutový zisk jeden den, končí 15 minutami ztráty den druhý. Lidské tělo není stroj, regenerace potřebuje čas, únava se sčítá, šetřit silami se člověk dlouze učí. Neztratit ani jeden den je těžší než zajet extra výsledek v jedné etapě. Nejde to naučit jinde než při závodě. I super forma se dá rozbít v jediné etapě, pokud člověk nezná chování svého těla. Jet konzistentně mnoho dní se nedá netrénovat, dá se to jen vyzávodit. Docela by mne zajímalo, jak bych dopadl nebýt defektu v prvé etapě a dlouhého pochodu. Další dva dny to docela šlo a v podstatě jsem ztrátu sjel, ale pak přišel za vedra útlum a údržba).
  Je tu třetí bufet a cíl nadosah. V jednom kopci mi Ruda ujíždí, nestíhám ho. Za chvíli dojíždím Marcela. Zadní brzda nějak „šustí“. Zkouším točit kolem, drhne, prolévám brzdu čistou vodou, nepomáhá. Sjezd a prudké stoupání. Polák z Giant týmu jde na kopci s kostkami přede mne. Znovu mne dojíždí Marcel. Poslední single track lesem a sjezd. Schody do zatáčky raději vedu. Slyším hučet cílový prostor. Marcel zůstává za mnou. Vjíždím do uličky z plůtků. Zpomaluji. Aplaus diváků. Mávám jim, Poskakuji na kole. Přejíždím cílovou čáru. Slyším hlasatele říkat mé jméno a gratulovat Pavel Zach , Vinohradské Šlapky – Congratulation..
  Dokázal jsem to.

Suma sumárum – 8 dní, délka 550 km, převýšení 14 500 m
Výborně organizačně zajištěná akce, skvělé značení trasy, dost a správně zásobených bufetů, trať té nejvyšší obtížnosti jak z hlediska stoupání, tak technických sjezdů, co těch se týče pořadatelé našli opravdu to nejtěžší co mohli, sjezdy měly ty nejtěžší parametry a samotné sjetí bylo výzvou. To vše umocněné podmáčenou půdou, močály a hlubokým bahnem. Mimořádně krásné scenérie. Přijatelné ubytování a stravování i v balíčku standard, včetně mytí kol a sprch, tento balíček volila většina účastníků včetně zámořských. Konkurence účastníků z mnoha států ve všech kategoriích ze kterých se stali během těch osmi dnů nikoli soupeři, ale „kolegové”.

V propozicích se hovoří o nejtěžším etapovém závodě ve Střední Evropě, není sebemenší důvod nesouhlasit. Považuji za úspěch a za čest, že jsem se mohl zúčastnit a dokončit. Jsem rád, že kolo i já jsme vydrželi, že jsme poznal další dimenzi cyklistiky.

Autor: Pavel Zach (www.vinohradskeslapky.com)
Fotografie: první 4 fotografie autor článku, následující fotky převzaty ze serveru www.mtbchallenge.com.

Více informací o závodě na www.mtbchallenge.com.

Nabajk – stylový název pro MTB oblečení

Robustní a laditelnější. Představuje se nová teleskopka Fox Transfer

RockShox chce mít vidlice pro všechny. Představuje Psylo, Domain a Rudy 2025