Úvod » Zprávy » Bleskovky » KONA COILAIR
Bleskovky

KONA COILAIR

Kanadská Kona je z jedné strany vnímána jako svěží a progresivní značka, která se celkovým naturelem snaží vyjít vstříc především mladým jezdcům libujícím si v agresivnější jízdě. Na druhé straně ale doposud tvůrci kol s typickou rozpitou skvrnou ve znaku působili dosti konzervativně, co se přístupu ke konstrukci zadní odpružené stavby týče. Vyslovíte-li totiž mezi bikery v souvislosti s odpružením název Kona, téměř každému se vybaví klasický čtyřčepový závěs s obvykle téměř vertikálně umístěným horním ramenem. Vše výše řešené zůstalo zachováno, jen s jedním drobným „ale". Tím je nová generace oblíbených strojů CoilAir a okolo nich se točící pojem Magic Link.

Magic Link. Je to kouzlo, nebo realita? Těžko říct. Teorie obhajující funkci „magického raménka” totiž slibuje až neskutečně lákavé vlastnosti, jakoby snad kolo někdo očaroval. Jediná zaklínací formule, kterou konstruktéři při vývoji použili, pochází ale z knih o mechanice a matematice – nikoli z lexikonu kouzel a čar.

V čem tedy leží magie nového závěsu, ptáte se? V podstatě jen v jednom přidaném raménku, do něhož je na jedné straně upevněn tlumič, na druhé pak hlavní čep zadní stavby. Aby ale mohlo pracovat tak, jak mu bylo určeno, potřebuje ještě jednoho společníka v podobě druhého přídavného tlumiče s hlavní vinutou a pomocnou elastomerovou pružinou. Aby celý tento mechanizmus měl pro svou práci dostatek místa, musel být kompletně přepracován rám v blízkosti středového pouzdra, takže vznikl jakoby rám v rámu.

Plující po moři

Jestliže jste zvyklí na pevně stanovené hodnoty hlavového (sedlového) úhlu, výšku středu či hodnoty zadního zdvihu, v případě nového CoilAiru na ně snad radši zapomeňte. Díky raménku Magic Link se totiž všechny tyto hodnoty v průběhu jízdy mění. A jak tedy celý systém funguje?

Představme si, jak jezdec šlapáním pohání kolo vpřed po rovině. Tah řetězu v té chvíli přitahuje zadní kolo vpřed. Magické raménko se vlivem na něj působících sil posouvá vpřed, tím se srovnávají základní úhly a jezdec se dostává výše, aby měl lepší pozici pro šlapání. Navíc se mění i charakter kroku, který by měl být tužší, a zároveň se i snižuje zdvih, zhruba na hodnotu šesti palců (zhruba 152 mm).

Kona Colair
KONA COILAIR

Druhá situace: kolo se nachází ve sjezdu, kde zadní stavba dostává rázy od terénu a jezdec častěji používá brzdu. Reakce na oba tyto druhy sil je ta, že se zadní stavba vlivem pohybu Magic Linku posouvá vzad. Tím se částečně prodlouží rozvor, sníží úhly a také celkové těžiště se posune blíže k zemi. Charakter kroku se nyní mění směrem k vyšší vnímavosti zkraje zdvihu i vyšší progresivitě, a také roste zdvih – maximum je až 7,4″ (asi 188 mm.

Vše výše popsané se přitom děje zcela samočinně dle konkrétní jízdní situace a jezdec se tak nemusí o nic starat. Míra jednotlivých efektů je pak přímo závislá na silách, které je vyvolávají.

Základní, přesto slušivý

Ač tvořilo testované provedení Kony CoilAir základ tříčlenné modelové řady, nelze říct, že by bylo někde po stránce komponentové výbavy vyloženě ochuzeno. Dostatečně kvalitní jsou již jednotky odpružení, konkrétně robustní elegantně bíločerná vidlice Marzocchi 55 TST 2 s rychloupínací pevnou 20mm osou (zdvih 160 mm) a tlumič Fox Float RP2 se zvětšeným objemem pracovní komory. Další podstatnou součástí jsou u kola tohoto ražení brzdy, zde zastoupené modelem Hayes Stroker Trail s disky o průměru 180 mm. Kontakt se zemí zajišťují objemné pláště Maxxis Advantage (2,4″) a rotační hmotu dále zastupují kola zapletená do ráfků Sun EQ 2.7SL.

Většinu dílů kokpitu dodala sama Kona, doplněno bylo pouze sedlo WTB Pure V Sport. Na konec zbývá zmínit ještě součásti pohonu, které jsou mixem dílů Shimano ze sad Deore a LX doplněným o kliky FSA Moto MegaExo s dvojicí převodníků a ochranným prvkem Rockguard. Ve výsledku je to 16,9 kg váhy ve velikosti 18″ (bez pedálů) za příznivých 51 990 Kč.

Co v příručkách nebylo

Nový systém zadního odpružení Magic Link se možná na první pohled může zdát poměrně složitý nejen na údržbu, ale již jen na základní nastavení. To se ale příliš neliší od zažitých standardů. V zásadě stačí jen zkontrolovat utažení pružin pomocného tlumiče, zda nevykazují nechtěnou vůli, poté nastavit tlak ve vidlici a hlavním tlumiči běžnou cestou pomocí ponoru pod statickým zatížením (tzv. sag). Samozřejmě celý systém Magic Link nabízí ještě další možnosti individuálního tuningu, kterými se mění jeho vlastnosti. V rychlosti shrnuto předpětí hlavní pružiny na pomocném tlumiči přináší omezení funkce „roztahování” rozvoru v náročném terénu, dvě možné polohy předního oka pak dovolují lehce poupravit výchozí úhlování celého kola.

Bod zlomu

Přestože CoilAir není zrovna kolem určeným pro vrchařské závody, nutno přiznat, že pokud je třeba se v jeho sedle přesunout nějaký kus cesty po vlastní ose, třeba na začátek sjezdové pasáže, nečiní mu to až takové problémy, jak by se možná zprvu mohlo zdát. I přes nemalou hmotnost celku a později pozorovanou určitou poddajnost středové partie nás tento bike mile překvapil pocitem vysoké efektivity přenosu síly vynaložené do pedálů. Právě vyšší hmotnost však celý bike limituje jen na kratší, maximálně středně dlouhé přesuny. Při nich se CoilAir jeví být běžným strojem robustnější stavby a delšího kroku odpružení. Vykazuje poměrně dobře střiženou geometrii trefně kombinující stabilitu a snadnost ovládání. Přesto jsme si ale občas na začátku testu říkali, že by vidlici prospěl možná o trochu menší úhel sklonu. Vše se ale mělo záhy změnit, a to dost výrazně!

Jakmile se totiž cesta zlomí výrazněji směrem dolů a obě kola začnou postupně narážet do stále větších překážek, ať již umělých či přírodních, začnou se pod jezdcem dít vskutku prapodivné věci. V jednu chvíli může mít totiž pilot pocit, že blížící se náročnou sekci bude jen těžko se současným úhlováním kola zvládat, aby v následujícím okamžiku zjistil, že si Kona bez mrknutí oka poradí i s vskutku velkými terénními oříšky. Nejzajímavější je především ten moment, kdy vlivem kombinace celé řady vlivů, jako je posun těžiště dozadu, zapření se do pedálů a současný náraz zadního kola do překážky, způsobí, že se zadní stavba posune dozadu, úhel vidlice znatelně položí a celé kolo jakoby přiblíží k zemi, aby tak jezdci umožnilo s co největší jistou zvládnout náročnou sekci.

První zkušenosti tohoto druhu možná nemusí být všem úplně příjemné již z důvodu určitého zlomového okamžiku váhání. Jakmile si ale jezdec na takovéto chování zvykne a začne s ním dopředu počítat, může teprve naplno využít nemalý potenciál tohoto kola. Skvělý pocit přináší třeba jen odrazy ke skoku či dropu, kdy se s opřením do pedálů kolo natáhne, přitiskne k zemi jako kočka, aby se v následující vteřině vymrštilo a po chvíli opět měkce dosedlo zpět na zem s maximální jistotou.

Navíc pohyb zadní stavby při propružení nikoliv pouze po kružnici se středem v místě hlavního čepu, ale zároveň i směrem dozadu činí jeho funkci i v hodně náročném terénu vskutku famózní. Jakoby zadní kolo přirozeně plulo po zemi a nikoliv s šokem naráželo do jednotlivých překážek. Zároveň je také patrné, jak se s rostoucí náročností mění i průběh a hloubka celého zadního zdvihu, jenž se tak jeví být téměř nevyčerpatelný. Vždyť ono deklarované maximum 7,4″ (188 mm) také rozhodně není málo.

Neopomenutelní pomocníci

Zatím byla řeč pouze o funkci rámu, potažmo zadní stavby, co ale zbytek osazení, ptáte se? Naše poklona patří plášťům Maxxis, které na výbornou obstály i v nejtěžších zatěžkávacích zkouškách ve značně proměnlivém terénu, od udusané hlíny přes pole plné kořenů až po sutí vyplněné žlaby, navíc za dosti proměnných povětrnostních podmínek. Při plném nasazení se rovněž osvědčily i brzdy Hayes Stroker, jejichž ostřejší nástup jsme brzy přestali považovat za negativum a naopak jsme si cenili jejich vysokého brzdného výkonu a odolnosti vůči přehřátí.

Poslední zmínku mezi komponentovým vybavením věnujeme vidlici Marzocchi 55. I přes kritické hlasy zaznívající na adresu této modelové řady či trochu rozpačité dřívější zkušenosti s jinými kusy z této série jsme tentokrát byli plně spokojeni. Přejdeme-li pro italskou značku tolik typický tužší začátek zdvihu, musíme přiznat, že jsme si užívali její výtečné funkce v náročném terénu, kde se padesátpětka blýskla nekompromisní tuhostí konstrukce a zároveň hlubokým a hospodárně využívaným zdvihem. Ocenit musíme i nové provedení pevné osy, zvláště systém její montáže a demontáže, kdy ji stačí jednoduše zašroubovat a vytáhnout a naopak. Snad již ani nemůže být snazšího a pohotovějšího systému na manipulaci.

Je ono kouzlo skutečné?

Kona nás praktickým testem přesvědčila o tom, že její superlativy obalená teorie není pouhým mlácením slámy, ale skutečně stojí na reálných základech. CoilAir tak skutečně dokáže nabídnout dva dosti odlišné styly chování – ve výjezdech jakoby se vlastnosti zadní stavby blížily sportovním modelům, při cestě z kopce dolů pak sjezdovým speciálům.

Otázkou ale zůstává, pro koho je takové kolo vhodné. Ač se totiž tento stroj vyloženě nebrání přesunům po vlastní ose, přinejmenším jeho vysoká hmotnost a hodně krátký posed jej již při úvaze o delším výletu značně omezují. Na druhé straně při myšlence na využití pro provoz na sjezdových a FR tratích či bikeparcích se vtírá otazník, k čemu je dobrá „enduro” poloha, když by již v základu více položené hlavní úhly a delší rozvor byly plně vyhovující. K tomu všemu si musíme chtě nechtě připočíst větší složitost celého systému – větší počet pohyblivých částí (čepů) – a tedy vyšší nároky na údržbu. Zde si ale již bude muset odpovědět každý potenciální kupec sám za sebe, zda mu nastíněné nevýhody vyváží jinak výtečné jízdní vlastnosti a nepopiratelně i výrazný punc výjimečnosti.

Štěpán Hájíček
Foto: Jerry Efeb

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře