Úvod » Zprávy » Bleskovky » Grand Raid Cristalp osobně!
Bleskovky

Grand Raid Cristalp osobně!

Čas od času přijde do redakce zajímavá osobní zkušenost čtenářů, například z významného závodu a podobně. Podobný původ má i následující článek Jiřího Otty, který zde rádi zveřejňujeme.

Celé to začalo někdy v polovině ledna 2003, kdy Michal rozeslal mail ve kterém nás vyzval k účasti na Grand Raid Cristalp ve Švýcarsku, nejprestižnějším bajkovém maratonu v Evropě, a dodal že – cituji – „kdo udrží rovnováhu na kole měl by alespoň jednou v životě absolvovat tento maratón“. No, v sedle se ještě udržíme a tak jsme tehdy kývli.

Grand Raid Cristalp – 24.8.2003

Pokud jde o mně, postupně jsem na to v ruchu a shonu všedních dní občas pozapomněl.
Pak mi ale v průběhu bajkový sezony – zejména na začátku června došlo, že to nebude úplně procházka růžovým sadem – a začal jsem na sobě drobet pracovat, abych to vůbec přežil. A taky kolem dokola rozhlašovat, že to hodlám jet (to se totiž pak už hůř cuká).
Úterní spinning u Petra Polívky, občas večer bez jídla. Jako završení a pro psychickou kondici jsem si dal týden před termínem Ravo Bikemaraton Podkrkonoším – že prostě nebudu závodit, jen pojedu na vyjížďku. To jsme si totiž v zájmu uhájení života s Michalem slíbili, že provedeme na Cristalpu. Jen jako vyjížďku a piánko …

V pátek jsme se šťastně sešli v Mase nad Sionem v Michalově apartmá.

Sobota dopoledne byla ve znamení odpočinku a vlastivědné automobilní vyjížďky na nejvyšší přehradu světa – Grande Dixence; shodou okolností právě v údolí nad Heremence, kde byl v neděli plánován start té „naší“ krátké trati – to je ta76 km.
Odpoledne jsme se jeli prezentovat do Heremence. Prezentace je od 14. do 19. hodin, očekává se kolem 2000 účastníků.
Městečko je ve strmém svahu, silnice úzká s domy těsně nalepenými, skoro bez chodníků a bez krajnic.
Vjezd do městečka byl už od rána pro auta uzavřený, s koly na střeše a registračním listem v ruce nám byl ale s úsměvem povolen. Vyhledáváme místečko na hraně silnice nad srázem, parkujeme, sundaváme kola a jedem na to.
V městečku je už spousta lidí. Šipka nás vede do kopce k technické přejímce strojů. Tam nás ale pořadatel francouzsky nechce pustit dál. Drobet nás to mate, ale pak i přes jazykovou bariéru chápem, že napřed musíme mít na kole startovní číslo. Dokonce i chápeme, že prezentace je v tělocvičně, což je asi o 100 metrů vedle a tři patra ulic níž.
V tělocvičně jsou „mlíkem“ odděleny uličky ke stolům podle skupin čísel po 500. Najít se s registrační kartou v ruce tedy není problém. Ještě na zadní stranu karty vyplnit jméno a telefonní číslo (komu mají zavolat, kdyby něco …) a ihned fasujeme číslo (na kterém je vždycky i jméno !!!), čtyři samojistné plastové pásky na jeho přidělání, poslední tištěné pokyny ve čtyřech jazycích a fialovou kartičku na popruhu s karabinou – poukaz na občerstvení v cíli.
Na ulici hned přimontováváme čísla a šlapem zpátky k technické přejímce. Tam je už fronta ke dvěma komisařům. Jde to ale jak na drátkách. Komisař vezme kolo, vlastně jen koukne co je zač, pokusí se zacloumat kolem (náby jsou OK), šmátne na brzdy a podává kolo dál. Kolega lepí na představec samolepku s logem závodu a další samolepku s telefonním číslem pro S.O.S.
Následuje pult a jedna z dívek nám vráží do ruky igelitovou tašku a druhá dělá fixem na rubu čísla černý křížek, jako že jsme už byli obdarováni.
(V tašce je půllitrová flaška s vodou Cristalp, podsedlová taštička se složeným integrovaným pidibatohem od Scotta, katalog Shimano 2004, zazipovaná průsvitná taštička s flastrama, miniobvazama a dvěma ampulemi a fyziologickým roztokem – pokud dobře chápu francouzský popis, na vypláchnutí očí a nosu).
A dál už jen obvyklý mumraj stánků s cyklistickým vybavením; oblečky, helmy, sedla, vesty (jednu pěknou, červenou, se znakem závodu si kupuje Michal); jsou i celý kola – já nacházím kolo (snad jménem Bikex ?), na kterém jsou úplně stejné díly jako na mém Ravu (vahadlo, frézovaný díl kyvky u hlavního čepu, vzpěry zadní stavby, hlavová trubka). Asi to všechno na Taiwanu dělá jedna firma. Až podivně moc mně to těší.
Všude kolem jsou neuvěřitelný kola: od „Canondejlů“ se zavíracíma Leftynama, přes Gary Fishery, Votecy, Coratecy, Kleiny až po spoustu značek, co jsme v životě neviděli a ani o nich neslyšeli.
Noříme se do ruchu městečka a ve stánku informací okukujeme Cristalpová trička. Bída je, že mají tři blbé barvy na tričkách loňských; letošní je jen černé a bílé.
Nezbývá, než koupit letošní černé (po 29,– SFR). Nakupujem tedy, vyptáváme se na zítřejší organizaci dopravy, nedozvídáme se nic konkrétního a končíme oficielní sobotní program.

Zbytek odpoledne markýrujeme ladění posledních drobností na kolech, mícháme ionťáky, připravujeme pingle na zítra (+ pasy, pojištění, duše, vercajk a oblečky) a opatrně večeříme. Já nudle, kluci kuřecí salátek, který mistrovsky a za neuvěřitelně krátkou chvilku připravuje Eva. Večer ještě pár pivek a kolem desáté jdeme spát.

Ráno Michal nemilosrdně rozsvěcuje v 5:30.
Budíme se, každý snídá svůj recept – já zas nudle (aby se to na pánvi nepřipálilo, přidávám si olej, ale klepe se mi ruka a chrstnu tam nějak moc; nebude to mít nežádané účinky ? …), kluci jogurt, vločky a müsli.
V šest vyrážíme, máme to na křižovatku před Heremence půl hodiny. V půl sedmý fakt sundaváme kola, Eva dělá skupinový foto, loučíme se a tradá na start.
Před startem je fronta, ale postupuje to rychle. Před námi je parta Holanďanů s pixlama od piva přidrátovanýma na přilbách. Nevypadá to na nervozitu, ale fakt je, že ti opravdoví závodníci už odjeli před hodinou. Nápadné je, že ačkoliv před námi ubývá fronta ke startu, za námi vlastně přibylo jen pár lidí. Start je snadný: dva stolky, u každého pořadatel se snímačem čárového kódu (ten sejme z čísla), udělá to „píp“ a jsem na trati. Otáčím se, Petr je už taky „in“, je 7:15 a JEDEM.
Můj první cíl se tedy splnil: jsem účastníkem Grand Raid Cristalp !

Startuje se na ulici se zámkovou dlažbou. Hned po pár desítkách metrů je to ale šotolinka a kupodivu – klesá. Brzo však se to vlní a začíná lehce stoupat. Jsou to tak dva kilometry a už vidím první defekt. Pak to jde nahoru a vyjíždíme těsně před galerií na silnici. Po silnici je to jen kousek, ve vesnici Maché zvoní zvon a je tu krátký, ale strmý výšvih mezi ty nádherné dřevěné domky. Stoupáme po asfaltu a pak šotolině do vesničky Riod (5 km). Jsou tu snad všichni místní obyvatelé a už slyším své (jmenovitě) první „Bravo“. Pokračujem ještě kousek nahoru a cesta se láme do vrstevnice. Na tom zlomu na nás čeká Petr. Cesta je tak asi 4 km, trochu z kopce – odpočíváme.
Přejíždíme silnici, pak hup dolů na mostek přes potok a překvapuje mne první trialová pasáž. Uzounká pěšina lesem na úbočí nad potokem, v pěšině šutry, je to dost rozježděný, hupsá to nahoru a dolu; máme kliku, že jsme dost vzadu a nemusím se s nikým přetlačovat.
Je toho jen kousek, vyjíždíme na silničku a začínáme doopravdy stoupat. Řadím malou placku, třetí pastorek a sleduju tepovku. Nepůjdu přes 150. V první točce to vypadá, že s Petrem předvedem extempóre „srazím/padnu“. Ale ustáli jsme to. Dupeme dál ve třech, nad prvním lesem společně čůráme, pijeme z vlastních zásob, zakusujeme první tyčku a šlapem dál. Petrovi to jde líp a mizí nám za zatáčkou. Vyhoupne se to nad hranici lesa, párkrát se to zatočí a jsme na první občerstvovačce (na asi tak 20. km). Pijem nabízený ionťák, dáváme banán a fotíme. Michal měl pravdu, v nabídce jsou i plné bidony (Ice Tea).
Podklad se mění, cesta s kameny a vodou, je to do kopce a je třeba pozorně volit stopu i přes odvodňovací šikmé dřevěné žlaby. Zadní pružení je skvělý, nekope to. Po kilometru se cesta rovná je z toho vyhlídková promenáda. Mírňounce se to vlní, vykukuje slunce, rozhledy jsou úchvatný. Petr čeká, sesedám, vybírám záběr, vjíždí mi tam přesně Michal a fotím. Je to přesně ta senzační výška: velký balvany, občas modřínek. Předjíždíme pár lidiček a najednou změna: polní cesta končí a začíná pěšina – pravý single track.
A těžký. Velké kameny, jet po nich neumíme ani jeden. V jednom místě je blátíčko, kameny menší, dá se nafilmovat jízda a tak Michal fotí. Nějak mu foťák nezafungoval, tak se vracím a tentokrát se to povedlo. Pokračujem dalších tak 5 km, střídavě jedem a nejetelný úseky (aspoň pro nás jsou nejetelný, Martin Žofka by to jel) vedeme.
Najíždíme na hodně syrovou cestu (snad jen vyhrnutou buldozerem), která klesá k horní stanici sedačkové lanovky. Tady začíná nová technika: setsakra strmá sjezdovka. Brzdy to ale berou. Povrch přechází do hrubého štěrku. Je to fakt hodně strmý, Petr kouše předek, zadní kolo ve vzduchu, chvíli to vypadá, že dá hlavu, ale umí, ustojí to a mydlí to dál. Já se lekám, slejzám, chvíli běžím a vedu kolo. Jenže u chaloupky sedí pár diváků a já nechci vypadat jako srab. Pouštím tedy sedlo dolů a nasedám. Ta děsná strmost ustává a mydlíme to dolů po klikaté šotolinové cestě. V zatáčkách vždycky noha ven z nášlapu a jedem. Už se blížíme dolů, když se za námi ozve bublání čtyřtaktu (jede pořadatel na trialový mašině) a volání „Verbiere“ – to znamená, že se za nás blíží čelo dlouhé trati. Uhybáme, ale byla to jen planá předzvěst. Opouštíme cestu, padáme dolů loukou, která přechází do lesíka a úzkou stezku s kameny. V euforii to jedu a pak hýkám radostí a volám na kluky „Já to sjel“. Povinně mně obdivujou. Jsme dole, na asfaltu. Zvedám sedlo a šlapem do Evolene.
Ve městečku je občerstvovačka, čeká na nás Dana s Evou. Berem si nový plný bidony, pijem ionťák a překvapuje nás, že dokonce nabízejí bujón. Ten je opravdu moc příjemná změna. Projíždějí první borci z dlouhé trati. Jsou to opravdu závodníci: když se pořadatelům nepovede jim v té rychlosti podat pití, vztekle zařvou, udělají obscénní gesto a pádí dál. Pokecáme s holkama a pomalu se vydáváme do dalšího stoupání. Přes hlavní silnici je umělý nadjezd z trubkového lešení a dřevěných fošen. Všichni tři to nahoru tlačíme, dolů se však bojím. Vidím ale Petra a Michala, jak to v pohodě jedou, tak zavřu oči a hupsnu tam dolů taky. Silnička stoupá, kolem špalíry turistů povzbuzují a občas si přečtou jméno na čísle, takže hecují jmenovitě. V první točce sedí krojovaný švýcar a troubí na zatočený lesní roh. Ta melodie ale je moc táhlá na to, aby povzbudila do rytmu. Nasazuju tedy svoje tempo a sápu se do kopce. Tenhle výšvih po silničce a šotolinové cestě je snad jen 500 výškových metrů, ale začíná být teplo (je kolem 11 hodiny). Nějak Michalovi ujíždím, ale snažím se ho mít v dohledu. Petr nahoře na občerstvovačce čeká, ale zatáhlo se a fouká. Je mu zima a stěžuje si, že tuhne. Doráží Michal, odpočívá; dáváme si pití, vybíráme mezeru mezi rychlíky z dlouhé trati a pouštíme se do trialového sjezdu lesem k Eisonu. V lese je stezka, která se dá většinu jet (teda: já to jsem schopný jet většinou, Petr a borci z dlouhé to jedou celé). Občas pořadatel v lese zakřičí „Verbiere“ a to je signál, abych co nejdřív uhnul rychlejším.
Je to nepříjemné, ale chápu, že bych zdržoval a koledoval si o nehodu. Je to opět na tu stranu, na kterou to nemám rád: svah padá doleva dolů (na pravou stranu totiž neumím z kola sestoupit). Končí to podélným korytem v loučce. Pak se cesta rozšiřuje na regulérní lesní silničku, která se náhle zalomí doprava nahoru. Přijíždí Michal, má hnědý stehno a rohy na řídítkách od hlíny. V tom korytě si ustlal. Ale je v pohodě, vzal to koryto bokem a skulil se kotrmelcem na trávu. Pouštíme se do toho kopce a blížíme se do vesničky Eison. Za mnou borec křičí „Goš, goš! ” (až poté jsem pochopil, že to je francouzsky “vlevo“ – tedy, že mně chce minout vlevo. Učím se francouzsky za pochodu). Uhybám a supím k další občerstvovačce. Dávám si banán, tvrdý sýr s dírama a ledový čaj. Fotím kluky v atmosféře občerstvovačky a stíhám je ve vesnici u schodů dokopečka. Najednou je tu nečekaně trialová stezička do kopce, jde s občasnými kameny nahoru a dolů, do lesa a strmým krátkým výšvihem na asfaltovou silničku. Jsem hned za Petrem a čekáme na Michala. Ten začíná mít problémy s křečemi ve stehnech. A to nás čeká největší kopec! Posíláme Petra dopředu, aby při čekání netuhnul a pojedeme s Michalem spolu. Silnička je šotolinová a vine se nekonečně nahoru. Těch 1200 výškových metrů se prostě neschová. V každé úvrati zastavím, prohodíme pár slov s Michalem a pokračujeme dál. Cesta vyleze nad úroveň lesa, stále stoupá, lehce se vine. V levé točce zastavuju, baštím tyčinku Corny, obdivuju do louky zaparkovaného nejnovějšího VW Golfa. Vidím, že Michal se blíží a než vystydnu, jedu dál. Občerstvovačka před sedlem Pas de Lona je už opravdu ve vysokohorském prostředí. Je tu pár dřevěných chatek a stan s občerstvením. Dobrý fór je, že mezi člověkem/klientem a pultem je plátěné koryto, kam se dá hodit použitý kelímek a nedělá se tu teda tolik bordel. Beru si bujón. Začíná lehce pršet, vypadá to, že to bude horší. Stavím svoje kolo ke kameni a přes číslo fotím tu úžasnou atmosféru. Doráží Michal a je vidět, že má dost. První zastávku má v masážním stanu. To je chytrý, protože už fakt bouří a leje a není se kam jinam schovat. Lehá si na masážní pult, dvě dámy mu očistí nohy, napatlají emulzi a dají se do práce. Fotím ho napřed na můj a pak i na jeho foťák. Je 14:45. Dáváme pití, berem nové bidony a vyrážíme do deště. Je to vyloženě vysokohorská stezka, místama se to i dá jet. Nespěchám, Michalovi to jde pomaleji. Ostatně jsme ve výšce kolem 2400 m. Déšť není moc intenzivní a tak to moc neklouže. Začíná to fakt stoupat a nad sebou už vidíme, do čeho to jdeme: Suťový kužel a na něm jak mravenci šílenci s kolama na rameni, zádech či tlačící je před sebou. Snažím se najít místečko, kam postavit kolo a přes něj to vyfotit. Snad se to podaří. Nahoře v sedle už neprší, ale zato fouká a je docela chládek. Natahuju návleky na kolena, větrovku a hledám úhel, ze kterého bych mohl vyfotit Michala a tu řadu „cyklonosičů“. Lítá tu vrtulník a sváží v plátěných maxitaškách zásoby. V jednom letu má i něčí kolo – že by problém? Nedivil bych se.
Je 16:20, Michal doráží, blahopřejeme si, vrcholové foto, sedáme a mydlíme to po nádherné louce z mírného kopce dolů. Je to po hlíně, bacha na koryta vyšlapaná od krav. Sjezdík není těžký. Jeden brodíček, mírně do kopečka a zase dolů ke krásnému jezírku, které si ale moc neužívám, protože halt jedu a musím dávat bacha. Sem do toho karu už z protějšího sedla Basset de Lona vede silnička. Povrch je bídný, ale jetelný. Stoupá to asi 150 výškových metrů. V jedné z toček pokecám německy s párem švýcarů a dojíždí Michal. Je 16:45. Myslím si (asi chybně), že do cíle je limit 18:00 a tak se dohadujem, že to zkusím dojet. Odpoutávám se, nechávám Michala samotného – ale on mně stejně dojede z kopce. Na sedle Basset nasazuju brýle a pouštím se dolů do posledního 16-km sjezdu. Napřed je to šotolinová silnička. Postupně ta šotolina přechází do velkých šutrů – ještě, že je vyjetá od těch cca 3000 cyklistů před námi stopa, kde je těch kamenů míň. Je to o procvaknutí. Dávám bacha vědom si teorie, že defekt je chyba pilotáže. Využívám výhody fullíka a předjíždím asi pět soupeřů. Dole pod námi je nádherný jezero s úžasně modrou vodou. A mraky se roztrhly a v dálce na horách na jihu je vidět obrovskej ledovec (Dent Blanche?). V jedné ze zatáček stojí dva holanďani. Jednoho žádám o fotečku, dělá pro sichr dvě a řítím se dál. Z cesty je najednou roleta, kterou nebere ani moje plyšová vidle. Mám pěkně vydrncaný ruce. To však „je nič“ proti tomu, co mně čeká od přehrady dolů: u hráze začíná opět klikatá pěšinka s velkými kameny. Ty však po nějakých 200 m ustávají a je to zase pěkná roleta. Přejezd silnice, nějakých 100 m hupák dolů se bojím a kolo vedu. Pak mírně do kopečka 50 m a začíná „fakt maso“. Tu stezičku snad museli vykopat krumpáčem speciálně pro tenhle závod. Vede to příčně kamenitou strání. Kameny jsou ostré, velké a setsakra to drncá. Některé hupy dolů vedu; nechápu, jak by se to dalo jet. Ale mám pocit, že ti borci zepředu to jeli všechno.
Pak se to dostane k potoku a přes něj je nějakých 5 brodů. Tady naopak jsou kameny kulaté a hladké a pěkně kloužou. Brody jedu – nechci se pěšky namočit. Namočím se však stejně i za jízdy. Už už to vypadá, že se napojíme na silnici a konečně si to dolů do Grimentz užijem, ale silnice je pečlivě „mlíkem“ oddělená a nás pustěj jen na krajnici, a to snad jen 100 m. Tedy žádný odpočinek. Měl jsem pocit, že nic horšího nás už nemůže potkat, ale ta kamenitá cesta v jeřábovém křoví je neskutečná. Tatranská kamenitá pěší stezka, dost z kopce, široká tak metr a půl. Snad nejhorší jsou ty volné kameny. Jedu v závěsu za nějakými třemi hochy a za mnou slyším další. Ohlédnout se nemůžu, to bych nemusel přežít. Pomalu se takovýhle terén jet nedá. Že to ty bicykly vydrží, je neskutečné. Ta cesta je snad nekonečná. Jde to furt dolů a za roh a zase dolů a zase za roh. Pak je najednou střih – začíná rozbitá šotolinová cesta úplně přímo a dolů. Sklon je sice zdánlivě únosný, ale já mám už úplně uvařený brzdy. Páky jdou až k řídítkům a brzdí to tak tak. Kapalina se asi vaří, kotouče budou v červeném žáru. Dívat se nemůžu, děsivě to drncá a už dvakrát mi to vyrazilo brzdy z ruky. Mám dost a chyba by se nemusela vyplatit. Najednou se to otvírá, dřevěná lávka, po trávě lehce do leva a už vidím cílový stan. Jsou tu dva nafukovací oblouky s reklamou, koutkem oka zaregistruju vedle trati Evu a Petra a jsem v cílovém kotli. Tady je z prken pódium, na které vyjedu, skoro samo to zastaví. Pořadatelé vědí, že jsme vlastně v transu a tak nás podrží, sejmou čárový kód z čísla, vrazí do ruky láhev vody Cristalp, postrčí dál a je po všem. Dana je za zábradlím hned za cílem. Nesmyslně a šťastně blábolím, stříkám na kolo saponát, meju kolo v průchozí myčce (ukecávám Danu, aby mi udělala fotečku) a koukám, kde je Michal. Zahlédám povědomou postavu přijíždět před cílem, prosím Danu aby mi pohlídala kolo, vytrhávám z batohu foťák a běžím těch pár metrů zpátky k cíli udělat závěrečnou cílovou fotku Michala.
Pak ještě fotka jak Michal myje kolo a jsme všichni ve zdraví dole. Celkem jsme těch 76 km my dva s Michalem jeli kolem 10 a půl hodiny, Petr asi o hodinu míň. V cíli jsme tak kolem 1950 místa, ale mnozí ještě přijíždějí. Ve výsledkové listině se v pondělí ukáže, že to někteří jeli i přes 12 hodin. (Šílený je, že vítěz to měl těsně pod 4 hodiny !!!)
Vážeme kola dohromady a jdeme si dát gáblík. Za kupónek je výběr: buď klobáska nebo vepřový stejk. K tomu studená těstovinka a krajíc bílého chleba. Baštíme a dokupujem za 4 SFR sýrovou pochoutku raclette. Zapíjíme vlastním ionťákem a je konec.
Vedeme kola přes městečko, které je opravdu švýcarsky malebné. Dana s Evou zaparkovaly auto profesionálně přímo v centru Grimentzu, takže to máme blizoučko a přesto s prohlídkou. Vážem kola, ani se nepřevlíkáme, sedáme, Dana řídí a jedem zpátky do Mase. Za necelou hoďku jsme doma. Eva udělala skvělé těstovinky s kuřetem, dáváme pár pivek, euforicky promíláme zážitky z celého dne a po krátké koupeli jdeme na kutě.

V životě jsem nic těžšího nejel.
Ať to vezmu jako celou trasu nebo i po úsekách.
Ten konec po těch děsnejch šutrech bych nikdy nevěřil, že kdy sjedu. Ale v tom transu to nějak šlo. Jsou věci mezi nebem a zemí.
Zvládli jsme to ve zdraví.
Mluvit už teď o příštím ročníku je předčasné.
Ale krásné to bylo, zážitky hluboké a silné.
Kdo ví …

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře