Grand Raid Cristalp – 24.8.2003
Pokud jde o mně, postupně jsem na to v ruchu a shonu všedních dní občas
pozapomněl.
Pak mi ale v průběhu bajkový sezony – zejména na začátku června
došlo, že to nebude úplně procházka růžovým sadem – a začal jsem na
sobě drobet pracovat, abych to vůbec přežil. A taky kolem dokola
rozhlašovat, že to hodlám jet (to se totiž pak už hůř cuká).
Úterní spinning u Petra Polívky, občas večer bez jídla. Jako završení a
pro psychickou kondici jsem si dal týden před termínem Ravo Bikemaraton
Podkrkonoším – že prostě nebudu závodit, jen pojedu na vyjížďku. To
jsme si totiž v zájmu uhájení života s Michalem slíbili, že provedeme
na Cristalpu. Jen jako vyjížďku a piánko …
V pátek jsme se šťastně sešli v Mase nad Sionem v Michalově apartmá.
Sobota dopoledne byla ve znamení odpočinku a vlastivědné automobilní
vyjížďky na nejvyšší přehradu světa – Grande Dixence; shodou
okolností právě v údolí nad Heremence, kde byl v neděli plánován start
té „naší“ krátké trati – to je ta76 km.
Odpoledne jsme se jeli prezentovat do Heremence. Prezentace je od 14. do
19. hodin, očekává se kolem 2000 účastníků.
Městečko je ve strmém svahu, silnice úzká s domy těsně nalepenými,
skoro bez chodníků a bez krajnic.
Vjezd do městečka byl už od rána pro auta uzavřený, s koly na střeše a
registračním listem v ruce nám byl ale s úsměvem povolen. Vyhledáváme
místečko na hraně silnice nad srázem, parkujeme, sundaváme kola a jedem na
to.
V městečku je už spousta lidí. Šipka nás vede do kopce k technické
přejímce strojů. Tam nás ale pořadatel francouzsky nechce pustit dál.
Drobet nás to mate, ale pak i přes jazykovou bariéru chápem, že napřed
musíme mít na kole startovní číslo. Dokonce i chápeme, že prezentace je
v tělocvičně, což je asi o 100 metrů vedle a tři patra ulic níž.
V tělocvičně jsou „mlíkem“ odděleny uličky ke stolům podle skupin
čísel po 500. Najít se s registrační kartou v ruce tedy není problém.
Ještě na zadní stranu karty vyplnit jméno a telefonní číslo (komu mají
zavolat, kdyby něco …) a ihned fasujeme číslo (na kterém je vždycky
i jméno !!!), čtyři samojistné plastové pásky na jeho přidělání,
poslední tištěné pokyny ve čtyřech jazycích a fialovou kartičku na
popruhu s karabinou – poukaz na občerstvení v cíli.
Na ulici hned přimontováváme čísla a šlapem zpátky k technické
přejímce. Tam je už fronta ke dvěma komisařům. Jde to ale jak na
drátkách. Komisař vezme kolo, vlastně jen koukne co je zač, pokusí se
zacloumat kolem (náby jsou OK), šmátne na brzdy a podává kolo dál. Kolega
lepí na představec samolepku s logem závodu a další samolepku
s telefonním číslem pro S.O.S.
Následuje pult a jedna z dívek nám vráží do ruky igelitovou tašku a
druhá dělá fixem na rubu čísla černý křížek, jako že jsme už byli
obdarováni.
(V tašce je půllitrová flaška s vodou Cristalp, podsedlová taštička se
složeným integrovaným pidibatohem od Scotta, katalog Shimano 2004,
zazipovaná průsvitná taštička s flastrama, miniobvazama a dvěma ampulemi
a fyziologickým roztokem – pokud dobře chápu francouzský popis, na
vypláchnutí očí a nosu).
A dál už jen obvyklý mumraj stánků s cyklistickým vybavením; oblečky,
helmy, sedla, vesty (jednu pěknou, červenou, se znakem závodu si kupuje
Michal); jsou i celý kola – já nacházím kolo (snad jménem Bikex ?), na
kterém jsou úplně stejné díly jako na mém Ravu (vahadlo, frézovaný díl
kyvky u hlavního čepu, vzpěry zadní stavby, hlavová trubka). Asi to
všechno na Taiwanu dělá jedna firma. Až podivně moc mně to těší.
Všude kolem jsou neuvěřitelný kola: od „Canondejlů“ se zavíracíma
Leftynama, přes Gary Fishery, Votecy, Coratecy, Kleiny až po spoustu značek,
co jsme v životě neviděli a ani o nich neslyšeli.
Noříme se do ruchu městečka a ve stánku informací okukujeme Cristalpová
trička. Bída je, že mají tři blbé barvy na tričkách loňských;
letošní je jen černé a bílé.
Nezbývá, než koupit letošní černé (po 29,– SFR). Nakupujem tedy,
vyptáváme se na zítřejší organizaci dopravy, nedozvídáme se nic
konkrétního a končíme oficielní sobotní program.
Zbytek odpoledne markýrujeme ladění posledních drobností na kolech, mícháme ionťáky, připravujeme pingle na zítra (+ pasy, pojištění, duše, vercajk a oblečky) a opatrně večeříme. Já nudle, kluci kuřecí salátek, který mistrovsky a za neuvěřitelně krátkou chvilku připravuje Eva. Večer ještě pár pivek a kolem desáté jdeme spát.
Ráno Michal nemilosrdně rozsvěcuje v 5:30.
Budíme se, každý snídá svůj recept – já zas nudle (aby se to na pánvi
nepřipálilo, přidávám si olej, ale klepe se mi ruka a chrstnu tam nějak
moc; nebude to mít nežádané účinky ? …), kluci jogurt, vločky a
müsli.
V šest vyrážíme, máme to na křižovatku před Heremence půl hodiny.
V půl sedmý fakt sundaváme kola, Eva dělá skupinový foto, loučíme se a
tradá na start.
Před startem je fronta, ale postupuje to rychle. Před námi je parta
Holanďanů s pixlama od piva přidrátovanýma na přilbách. Nevypadá to na
nervozitu, ale fakt je, že ti opravdoví závodníci už odjeli před hodinou.
Nápadné je, že ačkoliv před námi ubývá fronta ke startu, za námi
vlastně přibylo jen pár lidí. Start je snadný: dva stolky, u každého
pořadatel se snímačem čárového kódu (ten sejme z čísla), udělá to
„píp“ a jsem na trati. Otáčím se, Petr je už taky „in“, je 7:15 a
JEDEM.
Můj první cíl se tedy splnil: jsem účastníkem Grand Raid Cristalp !
Startuje se na ulici se zámkovou dlažbou. Hned po pár desítkách metrů je
to ale šotolinka a kupodivu – klesá. Brzo však se to vlní a začíná
lehce stoupat. Jsou to tak dva kilometry a už vidím první defekt. Pak to jde
nahoru a vyjíždíme těsně před galerií na silnici. Po silnici je to jen
kousek, ve vesnici Maché zvoní zvon a je tu krátký, ale strmý výšvih mezi
ty nádherné dřevěné domky. Stoupáme po asfaltu a pak šotolině do
vesničky Riod (5 km). Jsou tu snad všichni místní obyvatelé a už slyším
své (jmenovitě) první „Bravo“. Pokračujem ještě kousek nahoru a cesta
se láme do vrstevnice. Na tom zlomu na nás čeká Petr. Cesta je tak asi
4 km, trochu z kopce – odpočíváme.
Přejíždíme silnici, pak hup dolů na mostek přes potok a překvapuje mne
první trialová pasáž. Uzounká pěšina lesem na úbočí nad potokem,
v pěšině šutry, je to dost rozježděný, hupsá to nahoru a dolu; máme
kliku, že jsme dost vzadu a nemusím se s nikým přetlačovat.
Je toho jen kousek, vyjíždíme na silničku a začínáme doopravdy stoupat.
Řadím malou placku, třetí pastorek a sleduju tepovku. Nepůjdu přes
150. V první točce to vypadá, že s Petrem předvedem extempóre
„srazím/padnu“. Ale ustáli jsme to. Dupeme dál ve třech, nad prvním
lesem společně čůráme, pijeme z vlastních zásob, zakusujeme první
tyčku a šlapem dál. Petrovi to jde líp a mizí nám za zatáčkou. Vyhoupne
se to nad hranici lesa, párkrát se to zatočí a jsme na první
občerstvovačce (na asi tak 20. km). Pijem nabízený ionťák, dáváme
banán a fotíme. Michal měl pravdu, v nabídce jsou i plné bidony (Ice
Tea).
Podklad se mění, cesta s kameny a vodou, je to do kopce a je třeba pozorně
volit stopu i přes odvodňovací šikmé dřevěné žlaby. Zadní pružení
je skvělý, nekope to. Po kilometru se cesta rovná je z toho vyhlídková
promenáda. Mírňounce se to vlní, vykukuje slunce, rozhledy jsou úchvatný.
Petr čeká, sesedám, vybírám záběr, vjíždí mi tam přesně Michal a
fotím. Je to přesně ta senzační výška: velký balvany, občas modřínek.
Předjíždíme pár lidiček a najednou změna: polní cesta končí a
začíná pěšina – pravý single track.
A těžký. Velké kameny, jet po nich neumíme ani jeden. V jednom místě je
blátíčko, kameny menší, dá se nafilmovat jízda a tak Michal fotí. Nějak
mu foťák nezafungoval, tak se vracím a tentokrát se to povedlo. Pokračujem
dalších tak 5 km, střídavě jedem a nejetelný úseky (aspoň pro nás jsou
nejetelný, Martin Žofka by to jel) vedeme.
Najíždíme na hodně syrovou cestu (snad jen vyhrnutou buldozerem), která
klesá k horní stanici sedačkové lanovky. Tady začíná nová technika:
setsakra strmá sjezdovka. Brzdy to ale berou. Povrch přechází do hrubého
štěrku. Je to fakt hodně strmý, Petr kouše předek, zadní kolo ve vzduchu,
chvíli to vypadá, že dá hlavu, ale umí, ustojí to a mydlí to dál. Já se
lekám, slejzám, chvíli běžím a vedu kolo. Jenže u chaloupky sedí pár
diváků a já nechci vypadat jako srab. Pouštím tedy sedlo dolů a nasedám.
Ta děsná strmost ustává a mydlíme to dolů po klikaté šotolinové cestě.
V zatáčkách vždycky noha ven z nášlapu a jedem. Už se blížíme dolů,
když se za námi ozve bublání čtyřtaktu (jede pořadatel na trialový
mašině) a volání „Verbiere“ – to znamená, že se za nás blíží
čelo dlouhé trati. Uhybáme, ale byla to jen planá předzvěst. Opouštíme
cestu, padáme dolů loukou, která přechází do lesíka a úzkou stezku
s kameny. V euforii to jedu a pak hýkám radostí a volám na kluky „Já to
sjel“. Povinně mně obdivujou. Jsme dole, na asfaltu. Zvedám sedlo a šlapem
do Evolene.
Ve městečku je občerstvovačka, čeká na nás Dana s Evou. Berem si nový
plný bidony, pijem ionťák a překvapuje nás, že dokonce nabízejí bujón.
Ten je opravdu moc příjemná změna. Projíždějí první borci z dlouhé
trati. Jsou to opravdu závodníci: když se pořadatelům nepovede jim v té
rychlosti podat pití, vztekle zařvou, udělají obscénní gesto a pádí
dál. Pokecáme s holkama a pomalu se vydáváme do dalšího stoupání. Přes
hlavní silnici je umělý nadjezd z trubkového lešení a dřevěných
fošen. Všichni tři to nahoru tlačíme, dolů se však bojím. Vidím ale
Petra a Michala, jak to v pohodě jedou, tak zavřu oči a hupsnu tam dolů
taky. Silnička stoupá, kolem špalíry turistů povzbuzují a občas si
přečtou jméno na čísle, takže hecují jmenovitě. V první točce sedí
krojovaný švýcar a troubí na zatočený lesní roh. Ta melodie ale je moc
táhlá na to, aby povzbudila do rytmu. Nasazuju tedy svoje tempo a sápu se do
kopce. Tenhle výšvih po silničce a šotolinové cestě je snad jen
500 výškových metrů, ale začíná být teplo (je kolem 11 hodiny). Nějak
Michalovi ujíždím, ale snažím se ho mít v dohledu. Petr nahoře na
občerstvovačce čeká, ale zatáhlo se a fouká. Je mu zima a stěžuje si,
že tuhne. Doráží Michal, odpočívá; dáváme si pití, vybíráme mezeru
mezi rychlíky z dlouhé trati a pouštíme se do trialového sjezdu lesem
k Eisonu. V lese je stezka, která se dá většinu jet (teda: já to jsem
schopný jet většinou, Petr a borci z dlouhé to jedou celé). Občas
pořadatel v lese zakřičí „Verbiere“ a to je signál, abych co nejdřív
uhnul rychlejším.
Je to nepříjemné, ale chápu, že bych zdržoval a koledoval si o nehodu. Je
to opět na tu stranu, na kterou to nemám rád: svah padá doleva dolů (na
pravou stranu totiž neumím z kola sestoupit). Končí to podélným korytem
v loučce. Pak se cesta rozšiřuje na regulérní lesní silničku, která se
náhle zalomí doprava nahoru. Přijíždí Michal, má hnědý stehno a rohy na
řídítkách od hlíny. V tom korytě si ustlal. Ale je v pohodě, vzal to
koryto bokem a skulil se kotrmelcem na trávu. Pouštíme se do toho kopce a
blížíme se do vesničky Eison. Za mnou borec křičí „Goš, goš! ” (až
poté jsem pochopil, že to je francouzsky “vlevo“ – tedy, že mně chce
minout vlevo. Učím se francouzsky za pochodu). Uhybám a supím k další
občerstvovačce. Dávám si banán, tvrdý sýr s dírama a ledový čaj.
Fotím kluky v atmosféře občerstvovačky a stíhám je ve vesnici u schodů
dokopečka. Najednou je tu nečekaně trialová stezička do kopce, jde
s občasnými kameny nahoru a dolů, do lesa a strmým krátkým výšvihem na
asfaltovou silničku. Jsem hned za Petrem a čekáme na Michala. Ten začíná
mít problémy s křečemi ve stehnech. A to nás čeká největší kopec!
Posíláme Petra dopředu, aby při čekání netuhnul a pojedeme s Michalem
spolu. Silnička je šotolinová a vine se nekonečně nahoru. Těch
1200 výškových metrů se prostě neschová. V každé úvrati zastavím,
prohodíme pár slov s Michalem a pokračujeme dál. Cesta vyleze nad úroveň
lesa, stále stoupá, lehce se vine. V levé točce zastavuju, baštím
tyčinku Corny, obdivuju do louky zaparkovaného nejnovějšího VW Golfa.
Vidím, že Michal se blíží a než vystydnu, jedu dál. Občerstvovačka
před sedlem Pas de Lona je už opravdu ve vysokohorském prostředí. Je tu
pár dřevěných chatek a stan s občerstvením. Dobrý fór je, že mezi
člověkem/klientem a pultem je plátěné koryto, kam se dá hodit použitý
kelímek a nedělá se tu teda tolik bordel. Beru si bujón. Začíná lehce
pršet, vypadá to, že to bude horší. Stavím svoje kolo ke kameni a přes
číslo fotím tu úžasnou atmosféru. Doráží Michal a je vidět, že má
dost. První zastávku má v masážním stanu. To je chytrý, protože už
fakt bouří a leje a není se kam jinam schovat. Lehá si na masážní pult,
dvě dámy mu očistí nohy, napatlají emulzi a dají se do práce. Fotím ho
napřed na můj a pak i na jeho foťák. Je 14:45. Dáváme pití, berem nové
bidony a vyrážíme do deště. Je to vyloženě vysokohorská stezka, místama
se to i dá jet. Nespěchám, Michalovi to jde pomaleji. Ostatně jsme ve
výšce kolem 2400 m. Déšť není moc intenzivní a tak to moc neklouže.
Začíná to fakt stoupat a nad sebou už vidíme, do čeho to jdeme: Suťový
kužel a na něm jak mravenci šílenci s kolama na rameni, zádech či
tlačící je před sebou. Snažím se najít místečko, kam postavit kolo a
přes něj to vyfotit. Snad se to podaří. Nahoře v sedle už neprší, ale
zato fouká a je docela chládek. Natahuju návleky na kolena, větrovku a
hledám úhel, ze kterého bych mohl vyfotit Michala a tu řadu
„cyklonosičů“. Lítá tu vrtulník a sváží v plátěných
maxitaškách zásoby. V jednom letu má i něčí kolo – že by problém?
Nedivil bych se.
Je 16:20, Michal doráží, blahopřejeme si, vrcholové foto, sedáme a
mydlíme to po nádherné louce z mírného kopce dolů. Je to po hlíně,
bacha na koryta vyšlapaná od krav. Sjezdík není těžký. Jeden brodíček,
mírně do kopečka a zase dolů ke krásnému jezírku, které si ale moc
neužívám, protože halt jedu a musím dávat bacha. Sem do toho karu už
z protějšího sedla Basset de Lona vede silnička. Povrch je bídný, ale
jetelný. Stoupá to asi 150 výškových metrů. V jedné z toček pokecám
německy s párem švýcarů a dojíždí Michal. Je 16:45. Myslím si (asi
chybně), že do cíle je limit 18:00 a tak se dohadujem, že to zkusím dojet.
Odpoutávám se, nechávám Michala samotného – ale on mně stejně dojede
z kopce. Na sedle Basset nasazuju brýle a pouštím se dolů do posledního
16-km sjezdu. Napřed je to šotolinová silnička. Postupně ta šotolina
přechází do velkých šutrů – ještě, že je vyjetá od těch cca
3000 cyklistů před námi stopa, kde je těch kamenů míň. Je to
o procvaknutí. Dávám bacha vědom si teorie, že defekt je chyba pilotáže.
Využívám výhody fullíka a předjíždím asi pět soupeřů. Dole pod námi
je nádherný jezero s úžasně modrou vodou. A mraky se roztrhly a v dálce
na horách na jihu je vidět obrovskej ledovec (Dent Blanche?). V jedné ze
zatáček stojí dva holanďani. Jednoho žádám o fotečku, dělá pro sichr
dvě a řítím se dál. Z cesty je najednou roleta, kterou nebere ani moje
plyšová vidle. Mám pěkně vydrncaný ruce. To však „je nič“ proti
tomu, co mně čeká od přehrady dolů: u hráze začíná opět klikatá
pěšinka s velkými kameny. Ty však po nějakých 200 m ustávají a je to
zase pěkná roleta. Přejezd silnice, nějakých 100 m hupák dolů se bojím
a kolo vedu. Pak mírně do kopečka 50 m a začíná „fakt maso“. Tu
stezičku snad museli vykopat krumpáčem speciálně pro tenhle závod. Vede to
příčně kamenitou strání. Kameny jsou ostré, velké a setsakra to drncá.
Některé hupy dolů vedu; nechápu, jak by se to dalo jet. Ale mám pocit, že
ti borci zepředu to jeli všechno.
Pak se to dostane k potoku a přes něj je nějakých 5 brodů. Tady naopak
jsou kameny kulaté a hladké a pěkně kloužou. Brody jedu – nechci se
pěšky namočit. Namočím se však stejně i za jízdy. Už už to vypadá,
že se napojíme na silnici a konečně si to dolů do Grimentz užijem, ale
silnice je pečlivě „mlíkem“ oddělená a nás pustěj jen na krajnici, a
to snad jen 100 m. Tedy žádný odpočinek. Měl jsem pocit, že nic horšího
nás už nemůže potkat, ale ta kamenitá cesta v jeřábovém křoví je
neskutečná. Tatranská kamenitá pěší stezka, dost z kopce, široká tak
metr a půl. Snad nejhorší jsou ty volné kameny. Jedu v závěsu za
nějakými třemi hochy a za mnou slyším další. Ohlédnout se nemůžu, to
bych nemusel přežít. Pomalu se takovýhle terén jet nedá. Že to ty bicykly
vydrží, je neskutečné. Ta cesta je snad nekonečná. Jde to furt dolů a za
roh a zase dolů a zase za roh. Pak je najednou střih – začíná rozbitá
šotolinová cesta úplně přímo a dolů. Sklon je sice zdánlivě únosný,
ale já mám už úplně uvařený brzdy. Páky jdou až k řídítkům a
brzdí to tak tak. Kapalina se asi vaří, kotouče budou v červeném žáru.
Dívat se nemůžu, děsivě to drncá a už dvakrát mi to vyrazilo brzdy
z ruky. Mám dost a chyba by se nemusela vyplatit. Najednou se to otvírá,
dřevěná lávka, po trávě lehce do leva a už vidím cílový stan. Jsou tu
dva nafukovací oblouky s reklamou, koutkem oka zaregistruju vedle trati Evu a
Petra a jsem v cílovém kotli. Tady je z prken pódium, na které vyjedu,
skoro samo to zastaví. Pořadatelé vědí, že jsme vlastně v transu a tak
nás podrží, sejmou čárový kód z čísla, vrazí do ruky láhev vody
Cristalp, postrčí dál a je po všem. Dana je za zábradlím hned za cílem.
Nesmyslně a šťastně blábolím, stříkám na kolo saponát, meju kolo
v průchozí myčce (ukecávám Danu, aby mi udělala fotečku) a koukám, kde
je Michal. Zahlédám povědomou postavu přijíždět před cílem, prosím
Danu aby mi pohlídala kolo, vytrhávám z batohu foťák a běžím těch pár
metrů zpátky k cíli udělat závěrečnou cílovou fotku Michala.
Pak ještě fotka jak Michal myje kolo a jsme všichni ve zdraví dole. Celkem
jsme těch 76 km my dva s Michalem jeli kolem 10 a půl hodiny, Petr asi
o hodinu míň. V cíli jsme tak kolem 1950 místa, ale mnozí ještě
přijíždějí. Ve výsledkové listině se v pondělí ukáže, že to
někteří jeli i přes 12 hodin. (Šílený je, že vítěz to měl těsně
pod 4 hodiny !!!)
Vážeme kola dohromady a jdeme si dát gáblík. Za kupónek je výběr: buď
klobáska nebo vepřový stejk. K tomu studená těstovinka a krajíc bílého
chleba. Baštíme a dokupujem za 4 SFR sýrovou pochoutku raclette. Zapíjíme
vlastním ionťákem a je konec.
Vedeme kola přes městečko, které je opravdu švýcarsky malebné. Dana
s Evou zaparkovaly auto profesionálně přímo v centru Grimentzu, takže to
máme blizoučko a přesto s prohlídkou. Vážem kola, ani se nepřevlíkáme,
sedáme, Dana řídí a jedem zpátky do Mase. Za necelou hoďku jsme doma. Eva
udělala skvělé těstovinky s kuřetem, dáváme pár pivek, euforicky
promíláme zážitky z celého dne a po krátké koupeli jdeme na kutě.
V životě jsem nic těžšího nejel.
Ať to vezmu jako celou trasu nebo i po úsekách.
Ten konec po těch děsnejch šutrech bych nikdy nevěřil, že kdy sjedu. Ale
v tom transu to nějak šlo. Jsou věci mezi nebem a zemí.
Zvládli jsme to ve zdraví.
Mluvit už teď o příštím ročníku je předčasné.
Ale krásné to bylo, zážitky hluboké a silné.
Kdo ví …
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT