Jediné, co slyšíte ze všech stran, je dojet. Nejde o pořadí, jde o projetí cílovou páskou. 125 km. 95% trati v terénu Broumovských stěn a Adršpachem. Převýšení jako cesta na Mont Blanc.
Startovní výstřel z děla naštěstí nezbořil zdi, ale zbořil napětí hordy útočníků, srdnatých mužů na svých plechových ořích. Kromě špice se dopředu nikdo nežene. Jede se na pohodu. Nikdo nechce přestřelit. Ani vlastní síly, ani svého bajka. Ale zvláštní pocit se vkrádá, když na každém trochu těžším, kamenitém přejezdu potkáváte lepiče nebo nýtovače. Ztrhaných řetězů snad bylo víc než nedojetých cyklistů.
Cesta ubíhá někdy rychle, někdy pomalu. Držím se zpátky a čekám na krizi. Vjemy se zužují na několik specifických a o to silnějších.
Z kopce.
Kdo chce z kopce odpočívat, ten nemá na Sudetech co pohledávat. Jsou jen
dva druhy sjezdu. Náročný a náročnější. Spousta cest je vyskládána z
„kočičích hlav“ všudypřítomného pískovce, takže i odpružená
vidlice má co dělat a sjezdy se postupně stávají pro mnohé drtičem
iluzí, že si posedí a oddychnou. A kdy je opravdu nejhůř? Když lezete
z kola a z kopce kolo tlačíte. Ne kvůli blátu, ale kvůli opravdu
složitému a těžkému terénu, který si vychutnávají jen ti, co mají
technicky najeto nebo jsou to šílenci.
Roviny.
Jen zázrakem jsou louky suché a bláto jen místy tam, kde nestačilo od
nedávného deštíku uschnout. Ale roviny se jedou zostra a je to asi
největší zátěž pro nohy. Ani tady se nedá moc odpočívat, jestli chcete
zůstat IN.
Kopce.
Dal by se popsat pocit mnohých z nás: konečně kopec. Je to tak. Kopce,
alespoň podle mých vjemů, byly vysvobozením. Do kopce se jelo úžasně.
Pokud se zrovna netlačilo (tlačil ose hodně), tak si člověk poseděl,
odpočal a nabral nových sil do rovin a sjezdů. Že jsem se opravdu zbláznil,
posedla mě nějaká cyklistická můra? Nikoliv. Takhle se jely Sudety.
A když přišel kilometr 109, mozek se vzmohl k výpočtu 125–109=16, vypadalo to jako špatný vtip. Poslední výjezd, který sice nebyl poslední, ale každý si ho bude jako poslední pamatovat, poslední sjezd o nic méně náročný než ty předchozí a ukaž chlapče, že máš dost sil v cíli si za potlesku a obdivného pískání zaspurtovat.
A to je konec. Co víc než konstatování, že trať byla naprosto precizně značena, že ani já jsem nesjel z cesty, ač to mám pravidelně ve zvyku, že počasí si tato trať asi vybrala na sto let dopředu a že příště to bude zase o pár minut rychlejší. Nejsem příznivec dlouhých tratí. Nebaví mě funět někomu za zadkem a jako jeden anonym mezi sty anonymů tlačit svou káru, ale Sudety stály za to. Jsou to přece Sudety.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT