Úvod » Zprávy » Bleskovky » Maraton Král Šumavy-jak ho viděl čtenář
Bleskovky

Maraton Král Šumavy-jak ho viděl čtenář

Je čas prázdnin a tak i vás možná potěší něco ke čtení. Z došlých slohových prací čtenářů jsme vybrali příspěvek z bikového Krále Šumavy.

Dějství první – startovní horečka

Je pátek, 24.května a naše startovní horečka dostává konkrétní dimenze. Pavla říká, že bude zvracet již při slovu kopec, já chodím celý týden na rehabilitaci a piji jen nápoje vhodné pro sport, Marcel tvrdí, že je v pohodě a na „výlet“se těší.
Od rána potkáváme na našich silnicích velké množství aut s koly na střeše. My znalci víme, kam všichni míří – do Klatov. Tam se v podvečerních hodinách ocitáme i my. Atmosféra v okolí zimního stadionu je v pravdě biková. Všude jsou stánky všemožných firem, které mají něco společného s biky. Je libo nové pláště, helmu, dres, poslední servis – není problém.
Vše míjím a mířím na registraci, ta probíhá rychle a už stojím v balíku lidí, kteří čekají na pamětní triko a další upomínkové předměty. Stojím ve frontě a pozoruji cvrkot. Jak vlastně vypadá klasický biker? Vypadá zcela jinak než já! Vypadá jako záchodový pavouk, aspirant na ozdravovnu a nemá chlupaté nohy! Mám výhodu (u výdeje trik)! Jdu si pro velikost XXL, ostatní stojí v dlouhé frontě na trika menší. Vidím pána ve stejném věku jako já, který si žádá velikost S. „Už nemáme“ z ní z úst studentky u výdeje. Pán je smutný, „emko“ bude mít jako noční košili, aby ne, vždyť má metr šedesát a padesát kilo.
Odcházím – v ruce startovní číslo, čip, triko – mířím do hospody .

Dějství druhé – KRÁL

Je ráno, den D a snídám, respektive se pokouším – tělo se potravě brání, asi nikam nechce – ví proč. Vytahuji „zázračnou“ tyčinku plnou vitamínů a aktivátorů výkonu – Pavla a Marcel mi ji „závidí“. Za tónů písně Daniela Landy, Holky a mašiny, vyrážíme na místo startu.
Čas – T mínus 10 min
Chceme útočit ze zadních pozic a tak vyčkáváme v zadní části ulice. Pavla jde na záchod, prý je hned zpět.
Čas – T mínus 60 sekund
Dav 3500 lidí se vlní vzrušením, moderátor křičí do mikrofonu, z reproduktorů buší techno…. a Pavla nikde.
Čas – zero – START
Výstřel z děla, Pavla přichází.

V tento moment přestává být čas důležitý, přecházím na kilometry.

1 km – Triumfálně projíždíme špalíry diváku, kteří nadšeně aplaudují. Pavle je zima – obléká si fleecovou bundu.
2 km – Stále jsme v Klatovech. Pavle je horko a za jízdy! si svléká fleecovou bundu – sklízí obdiv bikerů za námi jedoucích.
3 km – Začíná drobně pršet. Jsme na okraji Klatov. Pavle je zima. Zakazuji Pavle se znovu oblékat.
10 km – Vjíždíme do terénu. Vypadá to na báječný výlet. Poprvé stojíme, slézáme a tlačíme do kopce. Na úzké pěšině nemůžeme projet.
12 km – Z asfaltky točíme prudce vlevo, louka, technický výjezd lesem a pak prudce dolů – míříme k prvnímu brodu, ohlížím se – nevidím Pavlu. S Marcelem zastavujeme pod kopcem a čekáme. Pět minut, deset minut. Voláme mobilem Pavle. Zvedá to – „Proč mi ujíždíte, když jsem píchla!“ Jsem v klidu a ptám se, jestli to zvládne. Jsme totiž o dva kilometry dále a hlavně o 200 metrů níže a nechce se nám vracet zpět. Prý už jí pomáhají. Dáváme si tedy pauzu a čekáme. Ze zatáčky přichází biker, zadní kolo prázdné, okolo těla omotané tři! duše.
„ Co je“ ptám se. „ Na dvou kilometrech jsem třikrát píchnul“. Popřejeme hezkou procházku a čekáme dál. Po 35-ti minutách přijíždí Pavla.
13 km – A je tady první brod. Boty jsou durch, ale jinak projíždíme bez problémů.
13 – 20 km – První velké stoupání. Jsem úplně ztuhlý. Je to bída. Marcel poodjíždí a čeká na vrcholu.

25 – 35 km – Další stoupání. Jedeme lesem, občas tlačíme. Konečně nahoře. Nemáme mapu, tak se mylně domníváme, že největší kopec již máme za sebou. Těšíme se na občerstvovačku.
Teď už jen sjet dolů. Nájezd do sjezdu, cedule – POZOR NEBEZPEČNÝ SJEZD!!! Je to pravda. Velmi prudká trialová pasáž, kola stojí a já stále jedu. Mrazí mne. Neřeším jestli spadnu. Pokud ano, budou se starat jiní, já se vzbudím až v nemocnici.
35km – Pauza. Dáváváme si pivko a rohlík se salámem. Pavla zkouší energetický gel – zvedá se jí žaludek a skoro zvrací. Prý to chutná jako nafta. Mě to nevadí a zbytek gelu „dojíždím“. Marcel si dává další pivo a já salám. Jsem zcela ztuhlý a nechci věřit tomu, že jsme v polovině závodu.
35 – 40 km – V domnění, že teď už bude jen pohoda, najíždíme do stoupání plného bahna, šutrů a kořenů. Tlačíme, Marcel jede a ujíždí nám (prý počká nahoře). Už mne nebaví tlačit a znovu nasedám. Je to lepší, jelikož mi tak netuhnou nohy. Začínám i „předjíždět“. Nadmořská výška na mém compu stále roste a konec je v nedohlednu. Někde se stala chyba. Zcela vysílen se ocitám na vcholu (kopce). Chci domů, do Prahy, do pr…tady snad nemají ani kousek cesty po rovině a že se z kopce nemusí šlapat!? Nemusí, ale také se nejedná o běžné silnice hore dolů.
40 – 45 km – Další sjezd, Marcel nahoře nečekal – závodník, známá cedule s vykřičníky, docela se těším. Jedu za velmi za bojácnou dívkou, zastavuje v nejprudší pasáži, musím se vycvaknout, uhýbá, snažím se opět zacvaknout do pedálů, nejde to a a a jdu přes řidítka, dělám cvik, který si pamatuji z let školních, kdy jsem skákal přes koně. Stojím na nohou, stále držím řidítka, kolo je za mnou. Nasedám a jedu dál. O poznání riskantněji, už to mám v paži.
Další kopec už ani nevnímám. Cíl se „blíží“, už jen 25 km. Chce se mi brečet, ale slzy už jsem spotřeboval na pot. Camelbak už je také prázdný.
45 – 50 km – Je tu další brod. Jedeme ve skupince 6-ti lidí. Něco tady nehraje. Okolo brodu jsou pohodlně usazeni chataři v rozkládacích křesílkách, brod je uměle osvětlen (je v tmavém lese). První najíždí do brodu Pavla, skáče a dává nohu dolů. Ustála to. Brod má 40 cm vysoký a břeh a je cca 50 cm hluboký. Není čas na hrdinství. Slézám z kola a po vzoru cyklokrosařů brod přebíhám. Znovu si prohlížím brod. Ty svi… chataři postavili pod brodem hráz a nájezdový břeh sesekli, aby byl více příkrý.
50 km – Občerstvení – Doplňuji tekutiny do mého rezervoáru, už nemohu kousat a už jen ožužlávám pomeranče. Paní na občerstvovačce tvrdí, že bude pršet, ať si pospíšíme (o to se snažím už od půlky) a krásným klatovským dialektem mne povzbuzuje. Pavla si musí dát cigáro, jinak prý umře (kuřáci = ropáci). Volám Marcelovi. Ten mi pro změnu ostravkym dialektem sděluje, že nás ještě čeká kopec jako sviňa – věřím mu.
50 – 60 km – Je to kopec jako sviňa. Téměř pořád tlačíme. Je to hodně technický úsek a byl by problém to vyjet i ve svěžím stavu. Teď je to problém i vyjít. V naší skupince jsou stále stejné tváře. Navrhuji, abychom se domluvili, co si kdo od koho vezme, pokud umře, jako piloti. Nereagují – suchaři. Nasazujeme s Pavlou k trháku, zrychlujeme krok a po té nasedáme do sedel. Drží se nás jen dívka s culíky na trekkingovém kole. Už jí mám plné zuby, pořád mlčí a jen šlape. Pavla má stejný pocit. Navrhuji jí zabít a zahrabat, Pavla souhlasí, máme však málo sil tak od tohoto záměru upouštíme a ujíždíme této slečně v nebezpečném sjezdu.
60 – 74 km – Blíží se cíl, nalézáme v sobě zbytky sil a zrychlujeme. Po dlouhé době mám opět pocit, že na kole opravdu jedu. Hecuji Pavlu, ať ještě zrychlíme a předjedeme pár lidí. Daří se to. Ocitáme se na silnici do Klatov, jsme v mírném kopci před stadiónem, předjíždíme další vysílené, jen vyběhnout schody a …. bere mě hrozná křeč do lýtka. Musím zastavit. Jsem předjížděn předjetými. Dojíždím do cíle s napnutou levou nohou, deset sekund za Pavlou.

Epilog

Těsně po dojezdu jsem tvrdil, že už nikdy víc. Cestou do Prahy už tak rezolutní nejsem a říkám uvidíme. O den později si již pohrávám s myšlenkou jet příště znovu, ale delší, 100 km dlouhou trať. Nevím, co mne k tomu vede. Vždyť pokud pojedu na takovou vyjížďku sám, je možné, že tuto trať ujedu rychleji i s posezením v hospůdkách, ušetřím 550 Kč za startovné a nebude mne tlačit pocit, že musím.
Jenže ono je to úplně něco jiného, přidělat si číslo na řidítka a vyrazit. To se musí zažít.
Pojeďte příště se mnou, ať si můžete říci – jsem KRÁL ŠUMAVY 😉

Včelda

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře