Úvod » Zprávy » Hlavní zprávy » Cesta Praha-Sněžka… okolo Česka pokořena pod 100 hodin!
Hlavní zprávy

Cesta Praha-Sněžka… okolo Česka pokořena pod 100 hodin!

Pokořitel několika výzev v podobě bike&hike projektů (například z Benátek na vrchol Grossvenedigeru (Velký Benátčan), 3674 m nebo z Vídně na Grossglockner, 3798 m), jinak šéfredaktor časopisu lidé&HORY, Dan Polman z Nové Paky se rozhodl vyzkoušet, co jeho tělo a vůle dokáže vydržet v podmínkách České republiky. Držitel českého rekordu ve čtyřiadvaceti­hodinovce, kdy v tomto limitu ujel v roce 2010 ve Švýcarsku 880 km, připravil svůj projekt, jehož cílem bylo propojit pomocí vlastních sil na kole a pěšky Prahu a Sněžku – a také nejvyšší body všech 14 českých krajů!

K projektu ale přidal podstatný dodatek: „… okolo Česka“, protože se rozhodl zároveň propojit nejvyšší body všech čtrnácti českých krajů. To vše se mu podařilo dosáhnout za necelých 98 hodin, a tak si splnil svou tajnou výzvu – zvládnout vše pod 100 hodin. Na své cestě musel překonat celkem 1463 km a 24 300 výškových metrů. Každý den tak musel Dan zdolat přes 6000 výškových metrů, což je s naloženým kolem skutečně extrémní výkon.

Akci spojil také s charitativní sbírkou na Domeček plný koleček – projekt víceúčelového bezbariérového centra buduje organizace Sportem proti bariérám ve Staré Pace. Hlavní myšlenkou tohoto projektu je, aby lidé s různými handicapy vytvořili komunitu, kde si budou navzájem pomáhat, pracovat, bydlet a budou mít zároveň možnost sportovního, kulturního a společenského vyžití. Těmto lidem bude zajištěna odborná asistence a supervize. Do dnešního dne se podařilo v rámci projektu vybrat přes 24 000 Kč.

Dan Polman jel bez doprovodu, to znamená, že si s sebou vše vezl na kole (váha nákladu se pohybovala okolo 8 kg) anebo nakoupil po cestě. Jeho trasa ho postupně vedla přes dvanáct následujících vrcholů: Teleček (399 m) – hlavní město Praha, Klínovec (1244 m) – Ústecký a Karlovarský kraj, Tok (865 m) – Středočeský kraj, Velká Mokrůvka (1370 m) – Plzeňský kraj, Plechý (1378 m) – Jihočeský kraj, Javořice (837 m) – Vysočina, Velká Javořina (970 m) – Jihomoravský kraj, Čertův mlýn (1206 m) – Zlínský kraj, Praděd (1491 m) – Olomoucký kraj a Moravskoslezský kraj, Králický Sněžník (1424 m) – Pardubický kraj, Kotel (1435 m) – Liberecký kraj, Sněžka (1602 m) – Královéhradecký kraj. Kromě zmíněných čtrnácti krajů navštívil také území všech našich sousedních zemí: Německo, Rakousko, Slovensko a Polsko.

.

ROZHOVOR

.

Dane, co tě vedlo k tomuto projektu?

„Jako vždy byla prvotním impulzem náhoda a potom vše rozvinula moje bujná fantazie. Na přednáškách o mých non-stop akcích v Alpách se lidé často ptali, co plánuji dál. Padaly hesla jako Praha-Everest a tak dále. Na to jsem s úsměvem odpověděl, že jako táta dvou malých dětí a manžel něco takového v plánu mít určitě nebudu. A vždy jsem s chutí dodal – proč ne například Praha-Sněžka, vždyť i to je krásná výzva. Při cestě z jedné přednášky mě napadlo, že z Prahy se přece nemusí jet na Sněžku nejkratší cestou. Záhy přišla myšlenka propojit nejvyšší body všech čtrnácti krajů a projekt byl na světě.“

.

Porovnej tuto cestu z Prahy na Sněžku kolem Česka s tvými cestami v Alpách.

„Letošní projekt se lišil v mnohém. Oproti alpským projektům jsem jel sám bez podpory, to znamená, že člověk musí vézt na kole náklad a také často stavět kvůli jídlu, vyndávání věcí z batohu, výměně baterií v různých přístrojích atd. Orientoval jsem se sám podle mapy, takže mnohokrát jsem stál na křižovatce a přemýšlel, kam odbočit nebo se ptal lidí. Několikrát jsem si zajel – především v noci, tomu se člověk neubrání. Projekty v Alpách navíc byly oba do 24 hodin, doprovázel mě můj brácha Martin a kamarád Petr Novák, který akce zaznamenával na kameru. Vše potřebné se vezlo v autě a kluci mi to během jízdy podávali. Letos jsem fotky i videa pořizoval sám, rozdíl je také v tom, když si člověk v noci svítí čelovkou nebo za ním jede doprovodné auto s dálkovými světlomety. Při cestě z Prahy na Sněžku jsem musel počítat s tím, že druhý den nebudu v cíli, ale čeká mě pokračování. Překvapilo mě ale, že úbytek sil nebyl nějak velký a tělo fungovalo skvěle až do cíle na Sněžce. Na druhou stranu alpské projekty byly spojené s výstupy na třítisícovky, kde člověk potřebuje horolezecké vybavení. Při projektu Praha-Sněžka …okolo Česka mi stačily jen lehké běžecké boty.“

.

Co jsi na cestě jedl a co jsi pil?

„Dietologové a trenéři profesionálních sportovců by se asi zvrátili – ale já jsem to celé odjel na bagetách a sladkostech zakoupených na benzínkách. Nákupy jsem dělal v podstatě výhradně na pumpách, protože tam člověk na kolo vidí a může ho tam nechat stát ověšené všemi brašnami. Navíc tam mají záchod, umyvadlo, mýdlo. Na regulérní jídlo jsem stavěl třikrát a opět to byly vybrané mňamky jako smažený řízek, sekaná, klobása. Před jednorázovým závodem bych něco takového nejedl, ale například po dvoudenní non-stop šichtě mě lehký salátek opravdu nelákal. S sebou jsem si ale vezl i doplňky stravy a energetické tyčky, které jsem průběžně konzumoval po všechny čtyři dny. Mezi těmito produkty byly i rozpustné tablety s minerály a iontový nápoj v prášku. Chytl jsem obrovská vedra, takže bylo klíčové toho vypít hodně a v těle udržet dostatečné množství minerálů. V tom byla další výhoda benzínek, protože tam si člověk mohl natočit vody z kohoutku, kolik chtěl. Každý den jsem také vypil tři desetistupňová piva a tři kafe.“

.

Jak těžké bylo pro tebe vyrovnávat se s tropickými teplotami, které tě na cestě zastihly?

„Bylo to náročné, protože lépe se umím vypořádat se zimou než s vedry. Nejhorší to bylo na jižní Moravě, kde jsem jel na slunci celý den v šíleném protivětru. Chvíli mi na větru pomohl Michal Vlášek – kamarád z Lomnice, který studuje v Brně. Našel si, kudy pojedu, a najednou se ke mně přidal – bylo to úžasné překvápko a navíc přišlo v momentě, kdy jsem byl psychicky dole. Cestou k hranici se Slovenskem jsem si představoval, jak se večer smočím v nějakém horském potoce. Jenomže večer se ozvala horečka, zimnice a studená voda byla to poslední, co bych vyhledával. Slunce mě dostalo do velkých problémů. Pak jsem si ale dal v půlnoci u kiosku pivko a rozhodl se pokračovat celou noc, protože jsem věděl, že druhý den bude slunce svítit stejně silně. V noci je příjemná teplota a hlavně tolik nefouká. Nakonec jsem se zastavil až pod Králickým Sněžníkem – hýbal jsem se 44 hodin v kuse. Vedro mě druhý den ničilo také, bylo mi občas na zvracení, ale nevzdával jsem to. Největším problémem pro mě byly velké bolesti plosek u noh, které byly otlačené a totálně přehřáté od sálajícího horkého vzduchu nad asfaltem. Tropická vedra byla jednoznačně tím nejsilnějším soupeřem, který mě měl mnohdy už na lopatkách.“

.

Měl jsi nějakou poruchu na kole?

„Ne, ani jednu! Vše fungovalo naprosto skvěle a dodnes nemohu věřit tomu, co kolo vydrželo. Vždyť jsem najezdil dobrých 150 km po polních a lesních cestách. Dokonce jsem ve sjezdu přes velké kameny předjížděl i bikera tlačícího kolo dolů. Bylo to ve sjezdu z Pradědu přes Švýcárnu na Červenohorské sedlo. Lidé si ťukali na čelo, co tam ten magor dělá na silničce, navíc s brašnami. Mnohdy jsem si ale terénní vložkou ušetřil i desítky kilometrů. To kolo by si zasloužilo postavit muzeum – stejně jako mé tělo totiž překonalo samo sebe.“

.

Kolik jsi celkem za tuto svoji pouť naspal?

„Regulérní spaní jsem si dopřál dvakrát. Potřeboval jsem se osprchovat, tak jsem si vždy vyhledal ubytování v soukromí. Jednou to bylo po 32 hodinách od startu v Praze za Jindřichovým Hradcem a podruhé po 44 hodinách jízdy v Dolní Moravě. V obou případech jsem se do postele dostal kolem půlnoci a ve čtyři mi zvonil budík. Čili dohromady to bylo pouhých sedm až osm hodin. Jo a taky jsem dvakrát usnul asi na deset minut přes den – jednou v autobusové zastávce a jednou na lavičce v parku. Co se spánku týče, zjistil jsem, že s jeho deficitem se člověk při aktivitě vyrovná celkem snadno. A hlavně pouhé tři hodiny spánku jsou neskutečnou vzpruhou – tělo je jak vyměněné.“

.

Nechci tě provokovat, ale pomýšlíš ještě na nějaký podobný výkon? 

„Už před projektem jsem věděl, že půjde o můj pomyslný Everest. Také jsem z toho měl pořádný respekt a obavy. Věděl jsem, že to bude extrém, ale nakonec to bylo těžší, než jsem čekal. Svou roli v tom sehrálo hlavně velké převýšení přejezdů mezi jednotlivými kopci, vítr a zmíněná vedra. Sáhl jsem si do všech možných rezerv jak fyzických, tak psychických. Odpověděl jsem si na otázku, co mé tělo vydrží za hranicí 24 hodin. Tu odpověď znám – zní „hodně“! Dokazovat si to znovu už nemusím a v budoucnu ani nechci, protože upřímně – nejedná se asi o nic zdravého. Teď den po dokončení projektu, kdy mozek vydal tělu impulz, že už nemusí dál, se ozvaly znovu horečky, bolesti kloubů… Regenerace bude běh na dlouhou trať, myslím, že mám možná i po závodní sezóně. Ale rozhodně to stálo za to – čtyři dny jsem žil svůj sen a na Sněžce za doprovodu rodiny a kamarádů vše vyvrcholilo v krásný pocit, který mě bude naplňovat do smrti.“

.

Vědělo se o tvé cestě mezi lidmi?

„Řekl bych, že docela jo. S hradeckou firmou Sport-Base jsme připravili on-line přenos mého pohybu. Vezl jsem s sebou přístroj, který vysílal moji přesnou pozici každých deset minut. Mnoho lidí tak trávilo dost času u internetu a sledovalo projekt v přímém přenosu. Sice jsem musel vézt hodně baterií, které neváží málo, ale stálo to za to. Byla to taková živá show, která lidi bavila.“

.

Jak se ti šlo dolů ze Sněžky? Nebo jsi použil lanovku?

„Ze Sněžky se mi šlo krásně, protože se mnou šla manželka a velká skupina mých kamarádů. Šli jsme pomalu a povídali si. Byla to taková sladká tečka na konec.“

.

Zajímavých příhod bylo určitě dost.

„No to teda! To by vydalo na knížku. Nejvtipnější bylo setkání s bujarou skupinou hasičů z Moravských Bránic na benzínce – oni tam přijeli s koňským povozem a já na kole. Potom jsem byl několikrát za exota na bikových trasách, lidé se mě ptali, jestli chci zabít sebe nebo kolo. No a veselá příhoda se mi stala ve Frenštátě na lavičce v parku, kde jsem si dal šlofíka po jídle. Najednou vedle mé hlavy zazní líbezný dětský hlásek: „Tati, proč tady ten pán spí?“ Chvíli mě taťka s dcerkou řešili a já dělal, jako že spím. Pak jsem se oklepal, hodil do sebe kafe a jel dál. Velký zážitek pro mě bylo shledání s kamarádem Jardou z Kadaně, který mě byl doprovodit hned v první etapě na Klínovec a pak za mnou přijel autem i do Pece! Potom ta další shledání se známými – s Michalem na jižní Moravě a bandou Pačáků na Horkách… Kluci měli i zvonce na fandění a jeli se mnou až na Mísečky, Zdenda z Jilemnice se mnou dokonce vyšlápl i na Zlaťák a Harrachovy kameny. To jsou momenty, které nezapomenu, dávají mi jasný signál, že tím projektem jsem nežil pouze já a že taková akce má smysl, ač o tom hodně lidí před jejím startem pochybuje.“

.

Byl jsi někdy v takovém stavu, že bys to nejraději zabalil?

Byl jsem několikrát ve stavu, kdy jsem to na chvíli musel zabalit, sednout si, natáhnout nohy, dát si pivko a na pár minut se hodit do klidu. Ale myšlenka, že se na to vykašlu – navíc s vědomím, co už mám za sebou – mě nepřepadla nikdy. To se ani nesmí stát, jakmile člověk přestane věřit sám sobě, je to v háji. Největší krize jsem zažil na jižní Moravě v protivětru a na silném slunci, potom při přejezdu z Beskyd pod Praděd – nebyly tam hospody, benzínky a pořád jen samé kopce, za kterými se ne a ne objevit vysílač na Pradědu. Tam to byl velký morál opět v hrozném vedru. A potom na Králickém Sněžníku jsem bojoval se silným deštěm a utíkal před bouřkou. Alena Zárybnická mi psala SMSky, odkud co přijde – byla to celkem napínavá hra.“

.

Kolik tě stála tato cesta tvé hmotnosti?

„Shodil jsem pouze jedno kilo. Ale mám v sobě hodně vody v podobě otoků kloubů, čili váha dolů potom tolik nejde.“

.

Text: Miloslav Pour

Foto: Daniel Polman

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře