Jak se Ti letos jelo, jaký máš ze závodu celkový pocit takto s časovým odstupem?
Jelo se mně dobře, věděl jsem, do čeho jdu. Během závodu jsem měl občas pocit, proboha proč to zas jedu, ale s odstupem času vím proč. Takovou koncentraci zážitků, dřiny, potu, odříkání, pohybu v přírodě, strachu, radosti, euforie a únavy vám jen tak nějaká dovolená nenabídne. Za týden toho člověk pozná více, než leckdo za celý život.
Byly během závodu chvíle, kdy jsi měl chuť to otočit směr domov? Byly nějaké závažnější krize? Pokud ano, kde a proč?
Takové chvíle jsem během závodu neměl. Z jakéhokoliv místa na trati jsem to měl domů daleko :). Co se týká krizí, tak ty samozřejmě přišly a jsou součástí takového závodu. Otázkou je, jak se s nimi pak člověk dokáže poprat. Asi nejvíce jsem se trápil ve čtvrtek 3. 7., kdy jsem ráno dojel na CP2. Chtěl jsem se zde zdržet co nejkratší dobu, aby tělo nezačalo regenerovat. Jenže pošta sem nestihla doručit můj balíček, který jsme odesílali v pondělí. Měl jsem v balíčku připravené náhradní brzdové destičky, mapu na druhou půlku závodu, řetěz a čisté oblečení. Když s něčím dopředu počítáte a ono to neklapne, je to hodně velká čára přes rozpočet a hlava se s tím musí srovnat. V daný okamžik jsem si nedovedl představit, jak pojedu bez brzd a řetězu dál a hodně mě mrzelo, že tu balíček nemám. Naštěstí mě zoufalého nenechala paní z restaurace v X-parku ve Františkově. Za což ji dodatečně moc děkuji. Zavolala na poštu a pošťačka během 20 minut můj balíček přivezla. Já se zatím stihl alespoň pořádně nasnídat. Po doručení balíčku i umýt a převléci do čistého oblečení. Zdržel jsem se asi 1h a 7minut a tělo už to poznalo, že může začít odpočívat. Jenže pak následovaly Dlouhé stráně. Na CP2 jsem vyměnil řetěz za nový a tím jsem si zadělal na technické problémy. Při jízdě do prudkého kopce na Dlouhé stráně se mě řetěz namotával na vytažené převodníky a já nemohl pořádně šlapat. Každou chvíli se mě řetěz zasukoval mezi rám, přehazovačku a převodníky. Jeli jsme v ten okamžik spolu se Štěpánem. On vycítil příležitost, a ujel mi. Já se jej snažil dojet, ale nešlo to. Na všechny lehké převody se mě motal řetěz. Takže jsem to musel nahoru páčit na střední placku a někde na prostředku kazety, nebo běžet. To mě stálo hodně fyzických i psychických sil. Nahoře u nádrže mě turisti řekli, že Štěpán tu byl před 10 minutami. Takže to mě trochu uklidnilo. Nicméně po tomto náročném kopci, jízdě na těžké převody, běhu a horku jsem začal mít velké krize. Bolely mě hrozně záda, přidala se k tomu bolest kolena, dehydratace, braly mě křeče do nohou a hlava už toho začínala mít vážně dost. Nechtěl jsem se dál dřít se sladkostmi, co jsem vezl v batohu z CP2 a tak jsem asi polovinu z této 2kg zátěže věnoval prvním lesákům, co jsem potkal.
Beztak už jsem měl žaludek ze sladkostí nadranc. V prvním občerstvení jsem si chtěl dát něco pořádného k jídlu, ale měli tam jen párky v rohlíku. Snědl jsem dva a koupil si ještě dva pytlíky gumových medvídků na bolavá kolena a pokračoval dál. Za své tu vzala i polovina šišky salámu, kterou jsem vezl od startu. Neměl jsem sílu ji dál vézt a tak skončila v koši. Kombinace párků v rohlíku s gumovými medvídky byla ovšem hodně velká blbost. Můj žaludek to nezvládl a ke všem těm strastem se přidala ještě žaludeční nevolnost. Musel jsem hodně často stavět a běhat do lesa :). To stálo další a další minuty a vysilovalo mě to jak psychicky, tak fyzicky. Podle Garmina se můj pohybový průměr začal dramaticky klesat a já přišel na to, že v takovémto stavu nemá velký smysl pokračovat a zabalil jsem to ten den už ve 20:00 ve Dvorcích, vědom si toho že Štěpán dnes získá náskok možná 4 hodiny. Po 1000km jsem si zde dopřál první pořádnou večeři. Pak jsem přemluvil servírku, jestli by mě nenechala přespat někde v teple na podlaze, protože se do mě dávala z únavy, dehydratace a toho všeho zimnice. Nechala mě přespat v předsíni před místní knihovnou. Spal jsem jen na alumatce na tvrdé podlaze. Dopřál jsem si konečně první dlouhý 6h spánek a vstávat jsem chtěl ve 3h ráno. Zazvonil budík, mozek dal tělu impuls, ať se zvedne, jenže ono to nešlo! Nemohl jsem se hnout. V hlavě vyskočil červenej otazník: „takhle chceš dneska ujet dalších 200km?“ „Jak?“ Postupně jsem se překulil na bok a s obtížemi zvednul. Krize přetrvávala ještě celý pátek ráno, kdy jsem projížděl nekonečným údolím u vojenského prostoru Libavá. Byla tu navíc ráno hrozná zima. Pak jsem brzy ráno narazil na tábor osadníků, kteří chystali pro děti snídani. Vařili čaj a mazali vánočky máslem a marmeládou. Tomu jsem nemohl odolat! Věnoval jsem jim druhou polovinu svých sladkostí výměnou za čaj, a pár kousků namazané vánočky. Tohle mě asi po hodině konečně nastartovalo a dodalo potřebnou energii do dalšího dne. Celodenní 24h krize konečně odezněla. Byly to hodně zvláštní stavy, které se těžko popisují. Chvíli se mně chtělo brečet, pak smát pak jsem si zpíval (dost velké hovadiny: „Morava, Morava je rovina —– je krávovina“), chvíli jsem hudroval jak čert, ale ono to konečně zas jelo! Přejel jsem ten den 201km přes Oderské, Hostýnské a Vizovické vrchy, Beskydy až do Ilavy na Slovensku. To jsem ve stavu, ve kterém jsem byl den předem, vůbec nečekal.
Druhá největší krize přišla poslední den. Jeli jsme do cíle už nonstop posledních 350km jen s půl hodinovým spánkem kousek od Kavečan. Chtěli jsme zde se Štěpánem sehnat o půlnoci na chatě Hrešná jídlo a tak nějak jsme s tím i počítali. Jenže on tam nikdo nebyl a tak jsme jídlo nesehnali. V 1h v noci jsme se dole ve vsi ptali nějakých cikánů, jestli tam není otevřen nějaký nonstop, nebo benzínka. Nebylo tam nic. Ve dvě ráno jsme potkali nějaké kluky, co hulili na horizontu jednoho kopce trávu. Ptali jsme se jich na jídlo, ale měli jen ty své jointy. V půl třetí ráno už jsme měli vážně hrozné krize z hladu. Svítili jsme čelovkami všude kolem cesty co by se kde dalo sníst. Jedli jsme ošklivá kyselá malá jablka kolem cest. Pak jsme najednou viděli předzahrádku s kedlubnami. Sebrali jsme 3ks a o kus dál je oloupali v příkopu. Jenže to nepomohlo. Břicha jsme měli sice plný, ale na kedlubny to prostě nejede. Stavěl se před nás další náročný kopec a my věděli, že jej bez jídla nemůžeme přejet. V poslední vsi pod kopcem jsme proto chtěli za každou cenu sehnat jídlo. Byly 4h ráno, a nikde nikdo. Jen jeden barák ve vsi svítil. Sebrali jsme odvahu a zazvonili. Vylezl rozespalý pán v županu a nechápal, co po něm chceme. Vysvětlili jsme mu, že jedeme nonstop závod a že potřebujeme nějaké jídlo. Asi to nepochopil, protože přinesl pro nás dva k smrti vyhladovělé cyklisty dva suché asi centimetrové plátky vánočky. Jen jsem se podíval na Štěpána a bylo mě jasný, že tohle v nás shoří jako papír ještě než dojedeme pod kopec. Ale čekat 3h na to, než otevřou ve vsi obchod, jsme se neodvážili. Rvali jsme to tedy do toho kopce na totální hlaďák a mě i Štěpána přepadaly hrozné krize. Štěpán si mumlal něco jako: „hlava je palivo, tělo je stroj“ Já na tom nebyl o moc lépe. Napadlo mě, že poslední co nás z toho může alespoň trochu dostat, je sníst tablety koncentrovaného iontového nápoje. Neměli jsme ani vodu, takže to bylo hodně ošklivé. Měli jsme oba pěnu u pusy jak epileptici. Naředit jsme to dokázali ovšem až nahoře, kde jsme našli studánku. Tahle ranní krize nás pak poznamenala na celý den. Štěpán se z ní za celý den nebyl schopen dostat, a tak jsem na něj čekal.
A naopak, kde se Ti jelo nejlépe?
Nejlépe se mně jelo tam, kde to bylo dlouho z kopce a nemuselo se šlapat, kde nepražilo slunce, nepršelo, nelítaly mouchy, neštípaly hovada a komáři, nebyly louže, kořeny, bahno, zarostlá louka nebo kopřivy, šutry, nebo jinak nesjízdný terén. Tam kde jsem neměl hlad, nebyl jsem unavený a mohl jsem si naplno užívat krajiny. Jedno z takových míst bylo v Orlických horách. Stavěl jsem se v Šerlišském mlýně, kde měli výborné domácí borůvkové koláče. Dal jsem dva kousky a pak si vychutnal asi 20km sjezd do Klášterce nad Orlicí.
Z bikerských oblastí se mě hodně líbily Hostýnské a Vizovické vrchy. Byť překonat je byla velká dřina. Nicméně terén zde je hodně dynamický. Pár sekund se to rozjede z kopečka na 60km/h a pak několik minut člověk dupe 3km/h na další kopeček. Těch kopečků je tam snad 50, takže je to fyzicky velmi náročné.
Závodníci si hodně stěžovali na Maguru. A podle fotek to byla opravdu chuťovka. Máš taky nějaký vzkaz pro traséra, nebo jsi byl s trasou spokojený?
Magura byla hodně náročná, ale vzal jsem to, jak to přišlo. Naštěstí se mě předem podařilo z mapy odhadnout co nás asi tak čeká a tak jsme se před tím hodně posilnili v potravinách v obci Čavoj. Nahoru to byla taková náročná pěší turistika s kolem. V podstatě jsme tam ty kola nesly na zádech jako baťoh. Asi v polovině kopce jsme se museli zase najíst. Pamatuji si památnou větu, kterou zde Štěpán pronesl: „Já si tady sednu, Ty půjdeš dál, a stejnak budu výš než Ty!“ A bylo to tak, svah byl tak strmý, že když jsem udělal krok nahoru, dva jsem sjel dolů… Náročný byl i sjezd dolů. Štěpán se zde hodně rozvášnil, ujel mi a pak se ve vymleté cestě vymlátil. Naštěstí se mu nic nestalo a jen se odřel. Ještě na jeden zážitek si z Magury vzpomínám. Když jsme pelášili dolů, projížděli jsme tam kolem nějakého kostelíka. Vyjeli jsme za zatáčkou z lesa na proluku a vletěli přímo do svatebního obřadu mezi svatebčany. To by člověk uprostřed lesa vážně nečekal…
Jak jsi během závodu řešil spánek (kolik hodin denně)?
Spal jsem jen po tmě, kdy člověk jede pomalu. Snažil jsem se udělat si nějaký přísný režim. Takže jsem chtěl spát alespoň 3h denně. Jezdil jsem do půlnoci nebo do jedenácti do večera a ve tři nebo ve čtyři ráno jsem už zas seděl na kole. Někdy byl spánek i kratší třeba 2h a poslední noc dokonce jen 30minut. Během krize jsem naopak prospal nejdéle, a to celých 6h od 21:00 až 3:00 ve Dvorcích. Dohromady za těch 8 dní jsem naspal asi 20,5 hodiny. Ze spánkového deficitu jsem se dodnes (1. 8.) ještě nedostal 🙂
Vypozorovala jsem menší komplikace s obsluhou na CP 1 v Jizerkách, kde se řešilo předávání balíčku až někde v Harrachově na trase. Bylo to na dalších CP už v pořádku?
Ano je to tak, prvním kontrolním bodem neboli CP1, který měl být zbudován na 472km v areálu lesní školky poblíž Frýdlantu v Jizerských horách, jsem projel dříve, než jej stihli pořadatelé postavit. Přijel jsem tam 1. 7. 2014 kolem 11h dopoledne, takže přibližně za 1den a 20h od startu. Způsobil jsem tím pořadateli nemalou komplikaci, protože zde ještě nebyl doručen můj balíček s náhradními bateriemi do GPS a světel a oni mě pak museli stíhat na trati dál, aby mě mohli můj balíček s bateriemi předat. K předání mého balíčku z CP tedy došlo až v Harrachově na autobusovém nádraží.
Byli jste se Štěpánem domluvení, že případně projedete cílem spolu, nebo to vyplynulo až na poslední chvíli?
Až do neděle ráno jsme s tím ani jeden nepočítali. V sobotu večer jsem dojel do Ráztockého sedla v Nízkých Tatrách. Přes Nízké Tatry byl zákaz pohybu v noci od 20:00 do 6:00 kvůli medvědům. Takže ten den jsem za celý závod ujel nejméně asi jen 147km. Přespal jsem hned v Ráztockém sedle vedle balíku slámy, abych viděl na trasu. Přesně v 6:00 jsme byli u cedule národního parku Nízké Tatry vypáskovaní všichni tři závodníci z čela. Kromě Štěpána tam byl ráno i Radek Musil, který nás v noci díky zákazu pokračovat dál dojel. Začali jsme všichni tři spolu po 1300km nesmyslně závodit, což by nás stálo zbytečně moc sil. Štěpán se rozhodl nasadit do úniku a já na jeho akci zareagoval a poodjeli jsme Radkovi asi o 100m. Jenže pak jsme udělali navigační chybu, přejeli odbočku o 100m a Radek si nás v klídku dojel. Po chvíli jsme nasadili se Štěpánem do druhého úniku. Tentokrát jsem jej vyprovokoval já. Poodjeli jsme Radkovi zase 100m, jenže pak přišla nečekaná odbočka do kopřivami zarostlé cesty, kterou jsme přejeli a scénář se opakoval – Radkovi jsme neujeli. Tyhle úniky nás stály strašně moc sil, ale Radkovi jsme prostě ujet potřebovali. Takže po chvilce jsme vyprovokovali se Štěpánem poslední únik, který byl už konečně úspěšný. Radkovi jsme ujeli. Začali jsme mít oba obavy, že ten závod můžeme ještě prohrát – do cíle zbývalo 350km a Radek byl moc blízko. Rozhodli jsme se proto, že budeme spolu spolupracovat. V dlouhých asfaltových přejezdech jsme se se Štěpánem poctivě střídali po minutě v jízdě v háku. Celou neděli nám běžely stopky a snažili jsme se zkrátit pauzy na minimum. Sdíleli jsme potravu, náladu i síly a tak jsme se rozhodli, že do cíle už dorazíme společně. Oba jsme chtěli strašně moc vyhrát. Poslední dva dny a noc jsme jeli skoro nonstop jen s 30min spánkem.
Myslíš, že Míle ještě někdy pojedeš a pokusíš se ještě zlomit nastavený rekord?
Nevím jel už jsem 3× a asi je na čase dát si od Mílí pauzu. Během jízdy jsem si mnohokrát říkal, proč to vlastně znova jedu? Jel už jsem to, znám to co tu dělám? Ale všechno jsem řekl v jedné větě po letošním závodě: „Je to hrozná dřina, ale strašně krásný závod“. O lámání rekordů nemůže být řeč. Tohle člověk dopředu nemůže nijak plánovat. Jednak jsou jednotlivé ročníky nepoměřitelné, co se týká trasy a hlavně počasí. Letos jsem to jel opravdu hodně na výkon. To je neskutečná dřina a přemáhání únavy hraničící hazard se zdravím.
Po dojetí do cíle si ještě asi týden zůstal v Nové Sedlici a vítal ostatní závodníky. Zastihl jsi jednorukého Ríšu Štěpánka? Co říkáš na jeho výkon?
Ano, dostal jsem se do cíle v Nové Sedlici tak brzo, že jsem s tím ani sám nepočítal. Měl jsem celkem tři týdny dovolené a tak jsem si řekl, že by byla škoda se hned vracet domů a udělal jsem si zde na východě ještě týdenní dovolenou. Vítal jsem ostatní závodníky, vyslechl spoustu jejich příběhů, připravovali jsme na ohni večer buřty, guláš a jednou opékali i kuřata. Taky jsem tu ještě něco pojezdil po přírodním parku Poloniny. Byl jsem až na nejvýchodnějším bodě Slovenska – trojmezí Kremenec (1221m) na Polsko – Slovensko – Ukrajinské hranici. Byl jsem v Polsku na Wielke Rawce (1307m), Čierťaži, Rabie Skale (1167m), Ďurkovci (1188m) atd. Je to tady drsný kraj. Lesy jsou úplně jiné než u nás. Dost nepostižené civilizací. Minimum zpevněných cest a hodně náročný terén pro bikování.
Ríša Štěpánek je kategorie sama pro sebe. Jeho výkon je z oblasti sci-fi. Asi žádný zdravý člověk si nemůže představit jaká dřina a to nejen ta fyzická. Jedním slovem RESPEKT!
Měl bys nějaký vzkaz pro fanoušky závodu Craft 1000 Miles Adventure?
Jestli si chcete alespoň trochu zkusit, o čem tento závod je, udělejte si alespoň dvoudenní výlet natěžko. Trasu si zvolte tím nejhorším možným terénem a mimo civilizaci, vesnice a restaurace. Spěte venku a jezte, co najdete v přírodě, nebo v batohu. Jeďte za každého počasí. Je to extrém, ale zážitky vám to mnohonásobně vynahradí!
(TZ)
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT