Úvod » Zprávy » Hlavní zprávy » 1000 mil podruhé a opět nedokončené
Hlavní zprávy

1000 mil podruhé a opět nedokončené

Zklamání a zase zklamání. To jsou pocity, jež víc jak po dvou týdnech ve mně převládají. Je to i důvod proč píši až teď. Pokud bych psal hned, bylo by to jen hořekování. Půl roku příprav, tréninku, omezování rodinného života a práce, přemýšlení, plánování. Testování a nákup všeho, co bylo třeba na míle, vše toto bylo využito jen z půlky.

Po všech technických problémech řešených během prvních třech dnů jsem si myslel, že už mně nemůže nic zastavit. Ale levý vnější meniskus řekl na CP 2 na 500 mílích, že už to dál nepůjde. Teď doma sedím s ledem na koleni, jsem po operaci kolene a přemítám, co se dalo udělat líp, čeho jsem se měl vyvarovat atd., abych nebyl zastaven a dojel až do cíle. Jestli se někdy na míle vrátím, abych tuto výzvu překonal a to nejen nějak, ale být v cíli v první desítce. Nevím, co na to řekne koleno, rodina, moje hlava a i jiné okolnosti. Ale musím říct, ať to bude tak, nebo tak, v hlavě to bude pořád. Je to to co vás pohltí a nepustí, je to tím, že množství a intenzita zážitků je tak vysoká. I na té poloviční destinaci posbíráte spoustu zážitků.

Den 1

Bylo by zvláštní, kdyby aspoň trochu nepršelo, aspoň není kosa. Start jak při závodě na 50 km. Nechci to přepálit, ztrácím kontakt s první skupinou, když už se rozjedu, snažím si je dojet. Je to tady uvědomuji si, že už to jede, letí, opadla nervozita z čekání a teď je tu zas jiná. Nechybovat. A to jak po stránce výkonnostní, tak navigační. Během dojíždění zjišťuji, když už potřetí odbočím špatně, že navigace se zpožďuje o cca 100 m, nebo 20 vteřin. Podle toho se nedá jet. Čekám na skupinku za mnou, abych měl s kým jet. Nějaký čas jedu s nimi, ale rád bych rychleji, zkouším se naučit jet s navigací jako podle mapy a odjíždím ze skupinky. Je to na prd. To, co najedu, zase ztrácím na odbočkách. Na štěrkové cestě mi praská drát v zadním kole asi v třetině délky – asi zmetek, k vzteku švýcarský kola, ale s tím se dá jet. Nakonec jedu střídavě s Honzou Tyxou. Večer končím v Perninku, dávám přednost sprše před večeři a usušení před nočním přejezdem Klínovce. Honza pokračuje dál s plánem dojet nonstop na CP 1. Trochu mu to rozmlouvám, myslím, že to není rozumný, jede dál. Den končím na cca 20 místě.

Den 2

Táhlé stoupání na Boží dar je dobré na rozjetí a posnídání. V některých přístřešcích potkávám vstávající spolubojovníky. Ve stojce na Klínovec předjíždím tlačící ty, co v noci spali někde venku. Na vrcholu Klínovce nás vítá Jirka Boubín se svou skvělou doprovodnou károu VW. Z Klínovce super sjezd v singlech, kolo s optimálním rozložením váhy a i díky přední skvělé gumě WTB Bronson protahuji točkami jako kdyby to bylo na dvouhodinovém závodě. V Kovářské pod Klínovcem u sámošky probíhá nájezd hladových, během 15 min se tu protočí asi 12 mílařů a mílařek. Začíná moje telefonování s podporou Smart Maps, abych vyřešil problém s navigací. Po hřebenech Krušných hor okolo větrných elektráren se prokousávám do Moldavy pod Cínovcem, kde příbuzní jednoho z mílařů nabízejí všem skvělou polévku a jiné dobroty. Dobíjím trochu navigaci s powerpacku, který z toho důvodu vezu s sebou – navigace dochází trochu brzo. Telefonát s technickou podporou Smart Maps mi přináší blbou informaci, že celá trasa nahraná do přístroje je na něj trochu moc a softwarově to nestíhá, a myslím, že i vyšší spotřeba energie je výsledkem tohoto přetížení. Takže další telefonování za jízdy (ještě že mám sluchátka) s ženou, aby mně dodala psychických sil, a po celých severních Čechách, abych sehnal náhradu za Holuxe. Klesání z vrcholků Krušných hor až do nejnižšího bodu trasy nám servíruje průjezd všemi výškovými pásmy. Okolo labských pískovců je jak ve Středozemí. Spousta listnatých pichlavých polostromů, samá tráva a písčitojílovité bláto, kterého je tuna díky prudké bouřce. Místy jsem zapadl až po přední náboj do hlubokých louží. S navigací se daří se, kamarád Pavel, co jel loni, je pracovně v Chomutově, brává si sebou kolo i s navigací, protože žije mílema jako všichni, co někdy měli něco dočinění s touto akcí, má nahrané i trasy. Setkáváme se u přívozu v Hřensku. Mezitím se, ale trápím se stávající. Powerpack nestíhá doplňovat energii do navigace, a tak musím dost často zastavovat počkat, až se dobije, znovu zapnout a jet zas dál. Pod Děčínským Sněžníkem už se mnou jen laškuje problikáváním. Musím počkat, až někdo pojede, a jet s ním dál, jednak abych věděl kudy, a taky aby mně mohli doložit, že jsem danou trasu projel. Zatím sháním nocleh na východní straně Labe – daří se. Po 20 minutách přijíždí skupinka asi šesti mílařů a s nimi se pouštím do krásného sjezdu a singlů nad Labem k Dolnímu Žlebu. Ve sjezdu se trochu roztrháme a singlech, které mají snad 15 km, zase dojíždíme. Jedu ve skupince, a protože sám bych jel o fous rychleji, kochám se pohledem na Labe, lodě a krásnou skalnatou krajinu. To se mi nevyplácí. Předkem si škrtnu o kámen, ten mne hodí trochu do strany. Vyrovnávám to tělem, břichem až na řídítkách a levým kolenem vykloněným do strany. V koleni trochu lupne, nevěnuji tomu pozornost. Sjíždíme dolu k vodě a zjišťujeme, že čas odjezdu přívozu je za pár minut, ve strachu, že ho nestihneme, rozjíždíme s jedním kolegou časovku dvojic, abychom ho pozdrželi, než dojedou ostatní. I po 190 km na bike se dá jet 35kou. Stíháme, přeplavujeme se a ubytováváme všichni tam, kde jsem to měl domluvené. Paní na penzionu (Ukrajinka z Charkova) je miliónová, vaří nám všem v 10 hodin večeři, dva pokračují dál přes noc, zbytek špinavců ubytovává a vůbec nic si nedělá z naší špinavosti a bláta našich kol. Je i ochotná vstát v 5 ráno a udělat nám snídani. Velký dík. Den končím na cca 15 místě.

Den 3

Vyjíždím v 6:30, stoupání a klesání v Česko-Saském Švýcarsku jsou sice krátká, ale dost prudká. V skalnatých soutěskách jste jak v jiném světě. Obklopen jen skálami a lesem jsou všechny problémy fuč a užívám si jen přírody. Postupně dojíždím skupinku, co vyjela o půl hodiny dřív, no s fungující navigací je to něco jiného a odsýpá to. Ze skupinky se mnou zůstává Stano Majer a jede se nám spolu parádně. U jedné z benzínek před šluknovským výběžkem se potkáváme s Honzou Tyxou a Pavlem Macháčkem. Od Honzy se dovídáme, že jeho plán dojet nonstop do CP 1 vzal za své v Hřensku, kam dorazil jen pět hodin před námi. Byl tak hotovej, že spal až do druhého dne. Skvěle a nad očekávání dobře projíždíme výběžek asi za 1:15 h. Je to asi 12 km dlouhý singl plný velkých kamenů, kořenů a vlhkých dřevěných lávek. Na jedné z nich Staňo padá, naštěstí bez následků. Jsou to úplně jiné pocity než 2012, když jsme se tam topili v blátě a gumy obalené blátem se smekaly na každém kořeni. Jenom to má stinnou stránku, padá mi zdvih u vidlice a začíná bolet koleno. Každý jedem jinak rychle, takže se naše skupinka trhá a zůstávám se Staňou. Ten pak zastavuje na oběd a já pokračuji přes vrchol Luž na chatu Luž, kde jsem se loni skvěle najedl, což se mi poštěstilo i letos. Zkusil jsem tam i něco udělat s vidlicí. Zase telefonuji a zkouším zjistit, co s tím. Na radu mechanika od RockShoku ji zkouším přefouknout. Jediné, co je po ruce, je bombička na defekty a redukce od pana hostinského. Nepomáhá to. U hospody se zase sjíždíme do skupinky. Zoufale zas telefonuji a zkouším řešit vidlici. Skalnaté útvary nad Hrádkem nad Nisou nabízejí spoustu možností pro hrátky s kolem jak nahoru, tak dolů. Při vjezdu na náměstí do Hrádku zkouším volat do místního servisu, který už má zavřeno, neúspěšně. Už jsem jen na cca 6 cm zdvihu, vidlice je úplně tvrdá. Z Hrádku stoupáme na Jizerky a je to stoupání fakt táhlé, které se za Špičákem překlopí do singlu mezi stromy. Víc jak polovinu tohoto sjezdu absolvujeme již potmě. Sjezd je nádherný, je proložen odvodňovacími žlaby z kamenů postavených nastojato vysokých 15 až 20 cm a jeden z posledních je osudný Staňovi, který proráží přední gumu. Po krátké poradě s navigací, že do CP 1 je to jen 1,8 km, ho opouštím a mířím na CP. Na CP se zdržím jen chvilku a pokračuji dál na Hejnice, kde jsem domluvený s Jardou Žitným, šéfem firmy CykloŽitný , který bydlí v Jizerských horách, že mi pomůže s vidlí. Scéna jak z akčního filmu. Proplétám se loukama mezi Raspenavou a Hejnicí za úplné tmy, vjíždím do Hejnice, telefonát, čekám pod lampou před kostelem, sháním ubytování v Libverdě po telefonu, přijíždí velký pick up s Jardou a mechanikem, vytahují se stojany a basa s nářadím. Za svitu lampy, auta a čelovek probíhá GO vidle, vyměněn píst v solo airu, namazáno, sestaveno. Je 23:30 h. Vidle chodí, jak nechodila nikdy. Chtělo to častější servis i v oblasti úplných vnitřností. Veliký dík firmě CykloŽitný. Přejíždím do Libverdy, osprchuju a uléhám. Den končím na cca 12 pozici a odpoledne koleno moc nezlobilo.

Den 4

Den začínám příjemnou snídaní, namazáním kola, hlavně pístků přední brzdy a to vše vegetolem. Na schodech zlobí koleno, věřím tomu, že to rozjedu. Stoupání na Smrk je proloženo pár kilometry na singlech v bikeparku Pod Smrkem. I s naloženým kolem je to fajn zábava, kde přeskakuji z točky do točky, na muldičkách si s tím pohrávám. Ze singlů se trasa mění na lesní štěrkovou cestu a potom asfaltové stoupání k vrcholu. Z asfaltu jsou nádherné výhledy do kraje. Překvapivě provoz aut ruší idylku přírodu, výhledu, samoty a stálého stoupání. Z asfaltu odbočila trasa na lesní úzkou cestu, tam mě zavedla k pohraničnímu patníku, kde končí jakákoliv cesta, odtud se kolo nese mladinou přes půlmetrové boule trávy asi 100 m. Opřel jsem se o patník, zavolal ženě, podělil se s ní o zážitky a po pěti minutách se snažil rozejít. Koleno zatuhlo a nechtělo se rozhýbat. Po chvíli přemlouvání a zatínání zubů, asi jsem trochu rušil i lesní klid, si přece jen dalo říct. Poučil jsem se a vyhýbal jsem se zastavování, a když tak na minimum. Technicky těžký sjezd korytem mně dovedl k široké cesta podél hranic na Polské straně přes Orle k harrachovskému nádraží. Rychlý sjezd Harrachovem až do centra, kde bylo moc lidí, rychlá kofola na okraji, rozhýbání kolena a krásné táhlé stoupání podél Mumlavských vodopádů na Dvoračky mělo obrovskou výhodu. Čím výš, tím míň lidí. Okolo chaty Dvoračky byl chumel lidí, ale ten výhled stál za pár minut zdržení. Cestování po hřebenech nahoru dolů bylo proloženo ostrým sjezdem z Medvědína do Špindlu. Zase táhlá stoupání, zase ostrý sjezd k Strážnému, za který by se určitě nestyděl žádný český pohár v XC. Výrovka a sedmdesátkou do Pece, tam u známého v penzionu U vleku na Javor skvělé borůvkové knedlíky s česnečkou. Majitel mi dal mi trochu veterinární masti na koleno, hrst brufenů a jedu dál přes Úpu do Polska. Těsně před hranicemi dojíždím Uwe Mosiga, který toho má evidentně dost, a na výzvu, abychom jeli spolu, jen kroutí hlavou. Co se dá čekat v Polsku, bouřka kroupy déšť, kamenité cesty. A pak sjezd dolů k Žacléři. Furt čtyřicet padesát, bláto nebláto. No prostě úžasné. Po těch nekonečných stoupáních si to užívám naplno. Kolo drží, jede, brzdí, super. No pak v lese v rychlosti chodce ostrá točka, pod lupením nějaký ostrý šutr a osmimilimetrová díra v gumě z boku. Mlíko na kole, na mně, no všude. Zouvám, čistím, podlepuji plášť, dávám duši, zbytek bombičky po foukání vidlice a druhou bombičku. V hospodě pod Královeckým Špičákem pobavím celý personál. Jen co vstoupím a požádám o to nejrychlejší, co mají k jídlu. Jsem rozpoznán. Ty seš ten, co taky jede do Košic? Jo. No jo, před hodinou tady byl taky jeden. Při rozhovoru, kdy vysvětluji, že ty s čelovkama, co na ně ťukali v noci, nebyli zloději, ale kolegové. Dofukuji kolo, zhltávám vynikající gulášovku a razím k Špičáku. Pod kopcem u rozcestí potkávám paní na trekingu. Zdolám Špičák a jiné krásné kopce a singly a ostré sjezdy a výjezdy po trati Trilogi, co pořádá Véna Hornych. Zmiňuji toto jméno, protože kdo zná jeho práci v trasování, dokáže si představit, co jsme projížděli. Projíždím vesničkou a potkávám opět paní trekingu – není špinavá a nemá výraz jako já. Čím to? Ale byl jsem zklamán – chyběl sjezd do Petříkovic z Janského vrchu. Sehnal jsem ubytování v Teplicích, tak tam musím dojet – tma netma. Provozní mě vítá. Ahoj, já jsem Matěj a postarám se o tebe. Nemáme žádné místo, tak budeš spát v skladu prádla. Super. Dostal jsem talíř, no spíš mísu čočkovky, umyl se, domluvil se, že ráno, až sním připravenou snídani, nebudu zamykat, pohlídá pes. Večeřel a snídal jsem s velkým chlupáčem, co chtěl stále drbat. Neviděl bych ho jako velkého hlídače. Den jsem končil asi na 10 místě. V noci koleno nedalo moc spát.

Den 5

V Teplicích budím mechaniky od Trilogi, je sranda, jak už s mílařema počítají. Namažu páku brzdy, která pod nánosem bláta trochu přidrhávala, a napojuji se na trať, kde jako by na mne čekal, právě projíždí Uwe Mosig. Zkouším ho zlákat ke společné jízdě, ale rezignuje. Houpavé kopce jsou občas proloženy kamenitými úseky v Broumovských stěnách – no prostě paráda. Dojíždím dalšího nočního jezdce a nechávám ho v lesích. A je tu zas Polsko, že já mám vždycky z toho Polska takovýho lufta. Možná je to tím, že jsem se tam předloni tak trápil. Nakonec to utíká docela pěkně. Jsou i pěkné úseky s technickejma vložkama. Jen to „rýžové pole“, vysoká podmáčená tráva někam do kopce… No nezábavná pruda, kdy furt čekám, kdy do šaltru namotám trávu. Naštěstí nic a přes frekventovanou silnici se přehoupnu do táhlého stoupání podél vojenského výcvikového tábora k lyžařskému středisku Zelienec. Odbočka do lesa na štěrkovku a pokračuji k vrcholkům Orliček, na které se těším od rána. Nezklamaly, nádhera. Výhoda proti Krkonoším, když už vylezu na vrchol, tak se aspoň svezu z kopce a nevisím na brzdách. Rychlí sjezd k Šerlišskému mlýnu. Vcházím. Dobrý den, co máte rychlého k jídlu, předloni jsem u vás skvěle povečeřel a vyspal. A než jsem sundal přilbu a rukavice, měl jsem polévku na stole a hned za tím maso s rýží – opět skvělé. Ze zdi se na mě při jídle dívá vycpaná hlava kňoura a medvěda – Orličky bývaly divoké. Dlouhé stoupání k Velké Deštné je hezké, ale mému kolenu se vůbec, zvlášť po zastávce, ale vůbec nelíbí. Krásné cesty po hřebenech s výhledy do kraje a okolo vojenských bunkrů, dýchá z toho historie a národní cítění. Cesta nás zavedla na Anenský Vrch ke kapličce, zato letos se vynechává Suchý vrch, a spouštím se na rovinku směrem k Jeseníkům. Ty mně vítají táhlými stoupáními po loukách – tak dlouhé a těžké, a když už jsem nahoře, tak elektrický ohradník. Překračuji, lupne v koleni, podlamují se kolena, dostávám ránu, probírá mně to. Já na jedné straně ohradníku, kolo na druhé. Hledám nižší místo, přelézám, nasedám, snažím se hejbat kolenem, nadávám na celé lesy a rozjíždím se velmi zvolna. Co jsem těžce vystoupal, rychle ztrácím po asfaltových serpentýnách. Následují bláto, branka s elektřinou, ovce, branka s elektřinou, bláto a stoupání a stoupání. Pořád se psychicky připravuji na bílé trpaslíky (pohraniční patníky). Místo trpaslíků nádherné stoupání po bocích hor stále a stále výš. Z takových cest na člověka dýchá monumentálnost hor. Na Paprstku servírka podávající mi kolu komentuje, že takto pajdavého a zdrchaného tady letos ještě neměla. Za tu všechnu dřinu mně příroda odměňuji nádherným západem slunce, který jsem měl možnost pozorovat z vrcholu Smrku. Až skoro tma mě odtud vyhání. Naivně si myslím na sjezd po asfaltu jako roku 2012, stále v lese, stále nahoře a sjezd nepřichází. Až sjezd po louce do Branné mne vysvobozuje z objetí tmy. Trasa se prokroutí okolo zámku a rovným sjezdem po široké silnici rovnou do X parku Františkov, kde je cílová brána 500 mil. Projíždím, ruce nad hlavou, uvolnění, úsměv na rtech, úleva, že jsem to zvládl, než padla totální tma. V cíli nikde nikdo, dojdu k domku, kde jsou organizátoři. „Ahoj, ty už seš tady? Jé, mi tě nestihli vyfotit a kameraman spí. Prosím tě, ještě jednou nám projeď.“ No, moc se mi nechce, první euforie opadla, ale jdu. Procházím boční brankou a lup v koleni. Nadávám si, že jsem si nedal pozor. Koleno rozhýbávám a projíždím znovu. Honza Kopka: „No sakra, mně snad nejde blesk.“ Takže žádná fotka. Sundávám přilbu a brýle s pocitem, že už jsem v dílčím cíli. Znova dotaz. „Ty, Ondro, jeď nám ještě jednou, on kameraman nestihl vstát.“ Tak už lehce rozladěn se strojím a opět brankou ven. Opět luplo tentokrát definitivně a do brány dojíždím na jednu nohu. Jak hřebík vražený zboku kolena, v ten moment mi hlavou začíná probíhat, co všechno to může, co se s tím dá dělat, jak to bude ráno, lupne to zpět? Během hodiny je jak balon, do rána nespím, neohýbá se. Přes noc moc nespím, ráno se omlouvám, balím věci a Pepa Kristl mě odváží do Šumperka na nádraží. V Pardubicích se z nádraží šlapáním jednou nohou přesouvám do nemocnice na pohotovost. Tahají mně vodu z kolena a zvou si mně na pondělí a podivují se, jak jsem se tam dostal. Dnes 15. 7. 2014 jsem po operaci, meniskus vyčištěn a zahlazen. A velmi pomalu splaskávám. Jen v té hlavě to bude ještě dlouho a dlouho vrtat a smutnit. Taková spousta zážitků během půlky. Kolik by jich bylo za celé? Přeju a strašně závidím těm, jež dokázali dorazit až do vysněného konce. Honí se mi hlavou myšlenky. Není moje tělo na to málo trénované? Nebo naopak už na takové tempo příliš opotřebované. Sakra co s tím? S technickým stavem kola se svěřím v dalším vstupu.

Semerád Ondřej, 20. 7. 2014

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře