Lidé práce osudy
Romek Hanzlík
Jezdím na krásu
Poprvé jsme na sebe narazili, když zavolal do naší redakce s žádostí o zveřejnění nabídky pro všechny cyklisty, kteří, když přijedou na hudební festival do Mikulova na kole, získají slevu na vstupné a hlídání kola zdarma. Zajímavá kombinace. Po letech jsem sháněl kontakt na kapelu Visací zámek, abychom uzavřeli licenční smlouvu ohledně cyklistických dresů, a ozval se mi zase on. Tehdy jsem si ty dva kontakty ani nedal dohromady. Vlastní agenturu pořádající hudební akce a zastupující kromě zmíněných Visáčů kapely Plastic People Of The Universe, Už jsme doma, Psí vojáci nebo herce a zpěváka Jiřího Schmitzera. Vyměnili jsme si pár soukromých mailů a mě ten člověk začal zajímat. Nejen pro ten jeho životní převrat, pro tu zatím nejednotně se jevící jednotu protikladů, pro náklonnost k přímočaré dynamické muzice, pro jeho až maniakální vztah k přírodě a ke kolu, ale především pro jeho názory, postřehy a jasné formulace. Po jednom mailu jsem si řekl, že o něm chci vědět víc, a věřím, že víc se o něm rádi dozvědí i čtenáři Vela. Ke schůzce přišel připraven, jeho věty by se daly rovnou psát a na cédéčku měl vybrané fotky, jednu lepší než druhou – historické, z kola, ze současného hraní, plakáty, obaly desek, prostě vše potřebné k článku. To jsem ještě nevěděl, že sám publikuje, píše do časopisů a dokonce napsal knihu. Jeho kancelář sídlí za stejnými dveřmi jako legendární Revolver revue.
Jaký úspěch měla ta výzva cyklistům? Přijel někdo do Mikulova
na kole?
„Eurotrialog se koná v srpnu, Mikulov je vynikající cyklistická lokace
i termín a v průběhu tří dnů je dost času na to se svézt. Je na
každém, jestli si zajde mezi hudebním programem posedět na burčák, nebo se
projede na kole. Pár lidí toho využilo, my ale nejsme klasická komerční
akce, nešlapeme do toho. A vědomě vypouštíme mainstream. Pořádáme
ještě Mezinárodní víkend žen, kde vystupují jen ženské kapely, nebo
aspoň s převážně ženským obsazením, Prague International Blues Night,
Slet bubeníků, Czech Music On The Road a pár dalších akcí.”
Jak ses od hraní dostal k pořádání? A proč vlastně? Živit se muzikou je určitě snem každého druhého kluka.
„Přestal jsem hrát v roce 1996 a nevěděl jsem, co bude dál. Už mi hraní připadalo jako přehazování jedné hromady uhlí tam a zase zpátky. Vždycky jsme měli s „Už jsme doma” ambice uspět v Americe, hrát tam i cestovat bylo dobrý. Když ale jedeš už popáté napříč Státy den co den, pořád jen sedíš v autě, tak to hraní je pak v tom dni jen taková malá, skoro bych řekl bezvýznamná epizodka. Hlavní náplň dne bylo sedět v autě a jet a jet. Říká se sice, že díky stovkám koncertů odehraným v Americe a v Kanadě jsme na americkém kontinentu nejznámější česká kapela, ale není to k životu. V kapele jsem žil jeden život a já chtěl žít ještě jiný životy, víc životů. Hudba mě vyčerpala. Najednou jsem nechtěl mít s muzikou nic společnýho. I dnes mám nejradši ticho.”
Souvisí to nějak s vnitřním zklidněním, s celkovou změnou osobnosti, s věkem?
„Určitě, mám teď rád ticho. A hned po tichu Mozarta…”
Myslím, jestli to nějak souvisí s tvým vegetariánstvím a abstinováním.
„On ten rockerský život měl velkou setrvačnost. Dopracovával jsem se ke všemu postupně, bez usilování, všechno přišlo tak nějak samo. Zevnitř. Toužil jsem po tom žít normální život, chodit do práce od pondělí do pátku, mít o víkendu volno, zažívat s dětma soboty a neděle, to muzikanti neznají. Většinou sotva vědí, jaký je den, a víkendy nemají. Někdy jsme taky hráli 160 koncertů za rok. Něco zkrátka odcházelo a něco jinýho postupně přicházelo. Alkohol jsem přestal pít v roce 2001.”
Jde to snadno? Říct si a prostě přestat…
„Já vlastně žádného abstinenta neznal, znal jsem v kapelách jen abstinující alkoholiky, takže nemůžu srovnávat. Do ničeho jsem se nenutil, svoje už jsem si vypil, stejně mi alkohol nechutnal, byl to spíš prostředek, jak být s partou. A k tomu vegetariánství: Často za tím cítím u lidí pózu, druh módy, a to taky není můj případ. Směřoval jsem k tomu celý život. Pamatuju si ten rozhodující den přesně, bylo to 11. 8. 2001, to byl poslední den, kdy jsem jedl maso. V televizi šel pořad o jatkách, došlo mi, že maso je zabitý zvíře a že už se na tom nechci podílet.”
Já myslel, že tě k tomu vedly zdravotní důvody, nějaký životní styl, náboženství, zen či co já vím.
„Ne, u mě to byly čistě pacifistický důvody – nejíst zvířata.”
Jak se k tomu přidal sport a cyklistika?
„Já jezdil na kole vždycky, jako dítě každý den, skákali jsme v lesích kolem Teplic, jezdili jsme rallye. Pak to ale s kapelou nešlo. Kdyby tehdy už bylo horské kolo, určitě bych na něm jezdil. Kolo jsem měl pořád, ale pravidelně jsem na něm začal jezdit, až když jsem bydlel na Pankráci a zkušebnu jsme měli v Bráníku, tramvaj to objížděla padesát minut, na kole jsem byl na zkoušce za deset. V roce 2003 jsem si konečně koupil horské kolo, na silnici nejezdím, to mi nic neříká, na horáku vjedeš do lesa – a tam je takový ticho, takový mír. Něco tě obklopí, ta hloubka lesa tě pohltí, to se mi chce rozpřáhnout ruce a nasávat. Kdysi jsem v Malajsii vlezl do buddhistického chrámu a něco mě obklopilo, úplný všehomír, a to je v lese hodně podobný. Na základě toho silnýho zážitku z Malajsie jsem si řekl, že to musím prozkoumávat, ale nejsem ale z těch, co by šli ve stopách nějakýho učení nebo náboženství. Hledám to v přírodě.”
Současná práce manažera je určitě spojena s jistým druhem stresu. Relaxuješ na kole?
„Jasně. Nejradši jezdím sám, do lesa, do přírody. Ač čtu Velo pravidelně, tak o kolech moc nevím. Určitě nikdy nepojedu žádný závod. Když se mě zeptáš, co mám na kole za součástky, tak to vím, ale není to to podstatný. Je dobrý mít dobrý kolo, protože na to nemusíš roky sáhnout. Já mám takový obyčejný… Vlastně nebude až tak obyčejný, vždyť jsem na něj prvních pět let nesáhnul, a to ročně najezdím kolem tří tisíc.”
Podařilo se ti dostat na kolo i rodinu?
„S dětmi jezdím od nejmenšího věku. Nejdřív s vozíkem, pak s tyčí, taky oba ve vozíku a dneska už oba jezdí sami. Vozík je docela dobrý trénink. Když jsem táhnul vozík s dvěma dětmi v Jizerkách z Kristiánova na Knajpu a nikdo mi nestačil, přiznávám, že mi to dělalo dobře. Jezdíme v takové partě asi dvaceti lidí, včetně dětí nejrůznějšího věku, na víkendy i na cyklotýden. Snažíme se dětem vymýšlet motivaci, hry. Já miluju kopce, výhledy, rozhledny, pořád někam vyjíždím, a když jsem mezi všemi těmi lidmi udělal svoji soukromou anketu, nemohl jsem uvěřit tomu, že nikdo na kopce vyjíždět nechce. Tak jsme dětem vypsali vrchařskou soutěž a vyrobili jsme jim dresy s červenými puntíky. Dětem říkám, že jezdíme na expedice, tak už se těší, kdy pojedeme na slíbenou ‚Expedici Labe‘. K pramenu dojdeme pěšky a pak pojedeme podél Labe na kole do Prahy. Další rok bych chtěl dojet druhou půlku k moři. Někdy jezdíme i s cestovkou, je to taková finta na manželku, takový úskok, ona se tomu programu podřídí a nehudruje. Musíš jí do programu rafinovaně vložit nějakou tu kavárničku. Závodění mi vůbec nic neříká. Já říkám, že jezdím na krásu. Je hezký, když už nemůžeš výš nebo dál. Objel jsem nejzazší body České republiky (nejsevernější, nejjižnější, nejvýchodnější, nejzápadnější), trvalo mi to asi pět let. Teď už se to docela zpopularizovalo a některé z nich jsou označené. Snažím se nevynechat nejvyšší body například Krušných hor, nejvyšší bod Šumavy a tak podobně.”
Jak vidíš svůj cyklistický vývoj do budoucna?
„Mám takový plán – chci symbolicky vstoupit do druhý půlky života
nějakou cestou, chci někam vyrazit na své padesátiny. Inspiroval mě k tomu
Ivan Rut z Plastiků, šest týdnů putoval pěšky do Santiaga de Compostela.
Uvažuju o stopách Karla Hynka Máchy, ten za šest týdnů došel z Prahy do
Benátek a do Terstu a zase zpátky, když to spočítáš, on musel denně
pěšky urazit padesát kilometrů. Něco o tom studuju. Mám dva roky na to,
abych to vymyslel. Láká mě Nepál, přitahuje mě Asie. Teď jsem ovlivněn
knihou Cesty na Sibiř od Martina Ryšavého, to je pro mě kniha roku. Ona taky
získala nějaké ceny. Po revoluci všichni vyrazili na západ a Ryšavý se
vydal na východ. To mě zajímá. S kapelou taky míříme často na východ.
Několik kapel nacpeme do autobusu a zamíříme do Pobaltí, do Ruska, Polska
nebo jsme jeli turné po Balkánu, všechny postjugoslávské státy, taky jsme
s Už jsme doma hráli v Sarajevu, Mostaru a Goražde v lednu 1996, měsíc
po uzavření daytonského míru, na koncerty jsme se tam přepravovali
s konvojem IFOR.
Teď jsme se vrátili z Austrálie a Tasmánie. Na cestách i na kole vždycky
fotím. V květnu bude v Unijazzu v Jindřišské ulici výstava mých fotek
z Austrálie a Nového Zélandu. Vozím zrcadlovku v ledvině i na kole, ty
kompakty mi nějak nepřirostly k srdci.”
Nestýskalo se ti po hraní, po koncertech, po atmosféře, než jsi začal znovu hrát?
„Dvanáct let jsem vůbec nehrál, teď jsme to znovu secvičili a s FPB (správně se to jmenuje Už jsme doma vzpomínají na FPB) hrajeme tak pět až osm koncertů do roka. Hrozně mě bavilo se k tomu po těch letech vrátit. Na pódiu se odehrávají v těle určitý chemický procesy, jsou to krásné nepopsatelné pocity, hraju pro radost a užívám si to jak nikdy.”
Když vidím tebe a vzpomenu na řadu dalších členů punkových muzikantů, kteří jsou vysokoškoláci, inženýři, prostě inteligentní lidi, napadá mě, jestli jste si tehdy z těch lidí pod pódiem vlastně nedělali legraci? FPB to byla docela skalní punková kapela…
„My jsme byli spíš jako Sex Pistols nebo Damned, žádný číra jako třeba Exploited. Když to vidím dnes, často je to hra, děcka přijdou ze školy, natuží si vlasy cukrovou vatou, nabarví si je a vyrazí na Visáče. A pak zas ráno vstanou a vymydlený jdou do školy. V osmdesátých letech byl punk životní postoj. No future! To bylo heslo, tak jsme žili. Tehdy nás to tady všechno štvalo. Nastala změna, vnější i vnitřní, vztah k novým životním hodnotám, mám úžasný děti, baví mě práce, baví mě život, příroda, jezdit na kole mě baví. Odešel rockerský život, přišlo něco jinýho. Já to mám hodně o přírodě, teď jsem si pořídil běžky. Říkám, že běžky jsou zimní kolo. Nemám potřebu v zimě vyjet na kole, je třeba si odpočinout, přes zimu se na něj natěším. V Horních Počernicích nazuju běžky za barákem, v Klánovickém lese jsou udržované stopy. Střídání čtyř ročních období je skvělé.”
Ta proměna je skoro neuvěřitelná. Jak tě berou ostatní rockeři?
„Já v tom mám jasno. Dřív jsem vedl jeden život v jedné kapele, teď jich mám pět, jsem členem více part, mám jiné vztahy, jiné motivace, potkávám víc lidí. Hodně mi ta změna pomohla lidsky. Mezi muzikanty se pro nějaký slovo nejde daleko, takže řeči se vedou, vegetariánství třeba nerozumějí, uniká jim moje motivace. Zároveň si neuvědomují, že stejný řeči, stejný vtipy jsem slyšel už mnohokrát. Abstinenci mi mnozí rockeři spíš závidí. Ale mám je rád se vším, co k tomu patří. Svět rockerů je hodně odlišný od klasického zaměstnaneckého prostředí. Nejsem typ dravého manažera, upřednostňuju kamarádství před pracovněprávním vztahem.”
Jsi dneska v roli manažera a pořadatele festivalů, přestože hraješ ve svý kapele, už jsi jinde.
„No jo, festivaly, to jednou vyděláš, dvakrát proděláš. Něco ale dělám vyloženě pro sebe. Myslel jsem, že jen jednou udělám Slet bubeníků – a už máme osmý ročník. Snad už to můžu říct, doposud jsem to tajil, chystám se v Praze otevřít bubenické muzeum. Zjistil jsem, že západní svět je na bubny strašně chudej. Tady byl buben používán jen v armádě na určování tempa pochodu a pak přišel jazz a bigbít. Když se ale podíváš do historie jiných kultur, zjistíš, že buben byl šamanský nástroj, používali jej při rituálech, ale i ke komunikaci nebo pro zábavu. Každý národ, kmen, kontinent to má jinak. Dneska je etno hodně populární, já ale chci jít až za to, mám spoustu bubnů z nejrůznějších částí planety a sháním staré nahrávky. Ve Washingtonu, v indiánském muzeu jsem narazil třeba na dřevní nahrávky grónských eskymáků. Bubny byly s lidstvem odjakživa. Uchopili jsme klacek a tlučením do stromu se pokusili odehnat nepřítele. To byl možná první buben! Ostatně, když jdeš ještě dál, tak velký třesk, to byl úplně první úder na buben.”
Dá se nějak skloubit kariéra rockového hudebníka s cyklistikou? Třeba na koncerty dojíždět na kole…
„Neznám jich moc, co sportují, ono je to oboje dřina. A navíc muzikantský zeměpis je úplně jiný, pořád se jen přemisťuješ. Například teď jsme hráli v Tasmánii a na její poznání jsme měli jeden den volno, tak to si radši půjčíš auto a objedeš, co se dá. Teď mě napadá, myslím, že Macháček z Garáže dojíždí občas na koncerty na kole. To mi ale moc neříká, já mám rád objevování. Na kole i v umění. Podstatou umění je odkrývání tajemna, mám rád muziku, která něco objevuje. Kdybych třeba jezdil na kole do práce, stala by se z toho rutina. Já mám kolo jako svátek. Nikdy nevyjedu jen tak, vždycky si předem nastuduju mapu a vydám se za nějakým cílem, něco nového objevit. Inspiraci hledám v knížkách a v časopisech, skvělá byla třeba ‚Ze Lhasy do Káthmándů na kole‘, to si ti lidé vydali samonákladem. Hodně dobrých nápadů najdu i ve Velu a v Cykloturistice, kupuju si i další turistické časopisy a knihy. Rád vyjíždím na kopce, je to úchvatné. Vydáš se ze sil, dosáhneš cíle, dostaví se pocit uspokojení, jsi nahoře a víš, že výš už to nejde. Ten člověk, co napsal knihu ‚Každý kopec má svůj nej‘, mi úplně mluví z duše.”
Děkuji za rozhovor. Martin Raufer Foto: Karel Šuster, Ivan Bárta, Martin
Nekola,
Martin Řezáč a Romek Hanzlík
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT