Návrat s určitostí slíbili na 11. 11. 2011 na 11. hodinu, kdy dorazí přímo na veletrh Bike Brno. Tam rozbijí svůj poslední bivak přímo ve stánku vydavatelství V-Press. Takže pokud budete mít cestu kolem a budete se chtít podívat na jejich „spřežení“, výbavu či si jen popovídat, těší se na vás až do neděle 13. 11. Rádi vám také podepíšou své knihy. Pokud vás zaujme jejich trasa, sledujte naše stránky, kde najdete i povídání o okolnostech, za kterých se vydávali na tuto trasu, a jejich další osudy na cestě Východem v podobě komentovaných fotek.
Následující části:
- Zrod Expedice TransAsia
- TransAsia: Zastavení v Moskvě
- TransAsia: Zastavení v Petrohradu
- TransAsia: Zastavení na Bajkalu
- TransAsia: Zastavení v Mongolsku
- TransAsia: Zastavení v Číně
- TransAsia: Zastavení v Tibetu
- TransAsia: Zastavení v Indii
redakce
Zrod Expedice TransAsia
Transsibiřská magistrála, Sibiř, Říše středu – Čína, Tibet, Nepál, Indie či Irán, místa, která byla v našich hlavách a na která jsme měli dlouhý čas zapomenout. Úvahy o budoucí rodině, finanční stabilizace a slib rodičům, že podobné delší akce jsou již minulostí, se zdály být neotřesitelné. A přeci se to někde zvrtlo.
Letos jsme se těšili na „povolený” krátký návrat na Madagaskar a myšlenku delší cesty jsme se snažili raději dál nerozvíjet. To se dlouho dařilo, dokud jsme se, jak to tak bývá, díky náhodě, více nepoznali s firmou AZUB a CK China Tours a co čert nechtěl, v tu chvíli byla kostra Expedice TransAsia na světě.
Obrovský boom skládacích kol a zajímavá myšlenka všech zúčastněných (mami my v tom jsme úplně nevinně) se postupně změnila v realizaci.
Jelikož dlouhé několikaměsíční cestování by nám opravdu neprošlo, na velká expediční kola jsme museli ihned zapomenout. Bylo potřeba cestu naplánovat tak, aby byla časově co nejkratší a zároveň co nejzajímavější. Do všech těchto úvah krásně zapadla Jirkova touha podívat se na Transsibiřskou magistrálu. Skládací kola a vlak, dva naše nejoblíbenější dopravní prostředky se podařilo spojit v jedno. Kvalitní a snadno přepravitelné skládačky nám zaručí absolutní mobilitu a vlak potřebnou rychlost. Díky CK China Tours, specialistovi na Asii, se reálně doladila trasa, vyřídila složitá víza a povolení a hlavně se naplánoval náš přesun přes Tibet do Nepálu, na kterém se bude CK aktivně podílet.
Najednou zbýval týden do odjezdu. Čekali jsme na poslední vízum do pasu, kola s vozíky stála čerstvě připravená v garáži a jedna místnost byla tajně vyčleněná na přípravu cesty. Jak ale náš odjezd pár dní předem rodině šetrně oznámit?
Tři dny před odjezdem se nám podařilo dostat je k nám domu. Příjemný podvečer a klábosení při kávě narušil Jirka svým proslovem: „My jsme si Vás sem nepozvali jen tak, my bychom Vám všem chtěli něco říct.” Všechny v tu chvíli napadl stejný důvod a Jirkova sestra vyhrkla první: „A termín???” „Ten máme 29. 7. 2011.”
Nastalo obrovské ticho. Všichni pomalu začali tušit. První se to odvážil vyslovit na hlas Jirkův táta: „zase někam poletí.” Jirkova máma okamžitě kontrovala: „vždyť jste slíbili, že už nikam nepoletíte”. Teď zase pochopila sestra: „ale oni přece nikam nepoletí mami”.
Všem ihned docházelo, že budou mít na krku opět náš dům. Snažili jsme se je uklidnit, že tráva už tolik neroste a do prvních mrazů budeme určitě doma. I tak vypadali dost posmutněle, ale bránit nám nechtěli, za což jim všem moc děkujeme.
Dva nejdůležitější kroky byly sice za námi, podařilo se vydat druhou knihu a připravit rodiče na náš odjezd, ale my jsme tentokrát tak dokonale, jako na jiné expedice, připraveni nebyli. Ani lístky na vlak do Petrohradu jsme ještě neměli. I díky tomu se nakonec dal odložit odjezd o jeden den, vše dobalit a rychle zajistit alespoň bezplatné ubytování v Petrohradu a Moskvě. Hodiny před odjezdem běžely tradičně strašně rychle a najednou byl čas zamknout dům, běžet na naše malé nádražíčko a odjet do Prahy na hlavák.
Návrat jsme s určitostí slíbili všem 11. 11. 2011 v 11 hodin na poslední kemp na veletrhu Bike Brno, kde budeme až do neděle 13. 11. Takže pokud budete mít cestu kolem a budete se chtít podívat na naše „spřežení”, výbavu či si jen popovídat, těšíme se na Vás. Rádi podepíšeme také naše knihy.
Pokud vás zaujme naše trasa, sledujte stránky Cykloturistiky, budeme se snažit občas poslat pár stručně okomentovaných fotek z cesty.
Mnoho bezpečných kilometrů přejí Monika a Jirka Vackovi
TransAsia: Zastavení na Bajkalu
Po zastávce v několika poměrně nevzhledných ruských městech jsme konečně v přírodě, i když to množství odpadků tomu občas neodpovídá a opilců je kolem stále dost. První dny počasí moc nepřálo, až třetí den se nám Bajkal ukázal v plné kráse. Projeli jsme se vlakem po Krugobajkalce (původní úsek Transibu po břehu jezera) a poté vyjeli do 340km vzdáleného Ulan Ude. Silnice dlouho kopíruje jihovýchodní břeh jezera a tak byla příležitost strávit pár dní v jeho těsné blízkosti a užívat okolní pěknou krajinu. Samozřejmě jsme ochutnali i pár místních dobrot, jako třeba uzeného omula (ryba z Bajkalu), borůvky či brusinky, kterých byly v okolních lesích úplné koberce nebo jádra ze šišek cedru.
Monika a Jirka Vackovi, 21.8.2011
TransAsia: Zastavení v Mongolsku
Do jedné z nejchudších asijských zemí jsme přijeli tentokrát na kolech. V ruském či lépe v burjatském Ulan Ude jsme si koupili levný vlak do hraniční stanice Naušky a do mongolského Sukhbátaru přejeli s našimi povozy. Trochu nás však překvapila délka a zvlnění trasy. Železnice mezi těmito městy měřila ani ne 12 km a my si nakonec dali pěkných 68 km přes kopce. Stihli jsme to tak tak na večerní vlak do Ulánbátaru. Mohly nás alespoň těšit ušetřené peníze, přímý mezinárodní vlak stál nejméně pětinásobek. V hlavním městě Ulánbátaru a jeho okolí jsme strávili celkem osm dní. Zázemí nám zajistili naši přátelé z Osaky, se kterými jsme se tu plánovaně setkali při jejich dovolené. Bydlení nám domluvili u kamaráda Gambátara s jeho rodinkou, což nám pomohlo poznat reálný mongolský život.
Lidé v Mongolsku byli mnohem příjemnější než věčně nalití a namyšlení Rusové, i když s tím alkoholem tu měli též nemalé problémy. Nejvíce tu frčela Chinggiss vodka. Co se týká cyklistiky, tak kolo je pro Mongoly povětšinou k smíchu. Po celé zemi je vyasfaltováno pouze minimum silnic, jednoduše se dá napsat, že jsou vyasfaltovány pouze dva hlavní tahy, sever – jih a východ – západ. Kvalita povrchu je většinou mizerná. Samotný Ulánbátar je pak doslova masakr. Odkryté kanály, hluboké výmoly, všude schody a totálně kolabující doprava v kombinaci s mongolským řidiči, kteří snad dělali řidičáky ještě na koních, jsou pro hodně odvážné a zkušené cyklisty. Celý den je navíc doprovázen souvislým troubením a hustými oblaky prachu. My už něco najeto máme, ale taková mračna jsme dlouho neviděli. Nicméně i tento silný zážitek se počítá.
Monika a Jirka Vackovi, 4.9.2011
TransAsia: Zastavení v Číně
Hned po vjezdu do Čínské lidové republiky se nedala přehlídnout ta obrovská masa lidí naprosto všude. Podruhé jsme byli nuceni přerušit náš přesun po železnici a z příhraničního města Erlian dojet do Pekingu lehátkovým autobusem. Vlak byl totiž na pět dní do posledního místečka vyprodán. Peking nás cyklisty velmi mile překvapil. Po celém městě vedou souběžně s komunikacemi pruhy pro cyklisty, skútry a různá neobvyklá spřežení. Člověk však musel být neustále ve střehu. Atakují vás neustále odbočující auta, zastavující autobusy MHD, které často křižují pruh pro cyklisty k zastávce, pletou se tam chodci a mnoho cyklistů jezdících v protisměru. To jsme ale s oblibou též začali využívat. Někdy bylo totiž snadnější použít protisměr, než přejíždět obrovskou křižovatku. Každopádně nikde jinde na světě jsme tak snadno po městě na kolech nejezdili. V Pekingu jsme strávili pět dní a další dva dny zabral výlet na vzdálenější a méně navštěvovanou část Velké čínské zdi, na které jsme jednu noc přespali a vychutnali si tak přímo na ní krásný západ i východ slunce.
Z Pekingu nás noční vlak převezl do města Xi´an, kde se nachází známá Terakotová armáda, kvůli které jsme sem jeli. Bohužel, naše plánované dva dny ve Xi´anu, nám bez přestávky propršely. Modrou oblohu jsme zahlédli až po dalším nočním přejezdu vlakem do města Xining, jehož nádraží je de facto výchozím bodem pro cestu vlakem do Tibetu. Po dni stráveném v tomto nepříliš zajímavém městě jsme se večer na západním nádraží spojili se skupinkou lidí zájezdu CK China tours a nasedli do vlaku na 24 hodinovou jízdu nejvýše položenou železnicí světa přes Tibetskou náhorní plošinu do hlavního města Tibetské autonomní oblasti, Lhasy.
Monika a Jirka Vackovi, 13.9.2011
TransAsia: Zastavení v Tibetu
Jedna ze zemí, do které jsme se moc těšili, ale zároveň si byli vědomi, že nebude vůbec jednoduché se sem dostat. Složitá a často dosti napjatá situace v této čínské autonomní oblasti nezřídka vyústí v uzavření celé oblasti pro cizince. My jsme měli to štěstí a za pomoci CK China Tours, specializující se již několik let na tuto část Asie, jsme Tibet projeli se skupinkou zájezdu Tibetem do Nepálu, který vedla přední česká sinoložka PhDr. Ivana Bakešová. No a musíme uznat, že dva týdny strávené se skupinou při průjezdu Tibetu byly hodně pestré. Nechtěli bychom se moc vyjadřovat k politické situaci, neboť jak jsme zjistili, otázka Tibetu je historicky velmi složitá. Co však nešlo přehlédnout, byl velký zásah Číny do života běžných Tibeťanů, do jejich kultury, stavění často velmi megalomanských typicky nevkusných staveb z leštěné žuly po celé oblasti, obrovská koncentrace vojsk v oblasti, neustálé silniční kontroly či propagandistické billboardy. Pak si tedy člověk říká, když to není okupace území, co to tedy je?
My jsme se na skupinku zájezdu napojili na nádraží ve městě Xining, což se dá napsat, že je jedna ze vstupních bran do Tibetu. O následný přejezd, program a hlavně permity se nám tak postarala CK China Tours a umožnila nám vidět místa, kam bychom se možná ani sami nedostali. Získat permity není opravdu jednoduché a potkali jsme později mnoho turistů, kteří je nedostali.
Po seznámení se skupinou jsme nastoupili do vlaku a vyjeli na Tibetskou náhorní plošinu nejvýše položenou železnicí světa. Cesta do tibetské Lhasy trvala téměř 24 hodin a většinu cesty se bylo z oken vlaku na co koukat. Následovala prohlídka hlavního města Tibetu, okolních klášterů, nejvýše položeného jezera na světě Nam Co a postupný přesun po Friendship Highway směrem k nepálským hranicím. A právě tento postupný přesun byl pro nás tím nejzajímavějším. Nádherné dvě denní etapy, které jsme díky „doprovodným“ džípům mohli jet nalehko, nám určitě zůstanou dlouho v paměti. Výjezd na skládačce ze 4000 m na nejvyšší sedlo, které jsme v Tibetu projeli, ve výšce 5267 m n. m. a doslova potupení skupinky Američanů a Holanďanů, které poslední stovky výškových metrů sbíral popadané na silnici a bez dechu na svých extra drahých dizajnových horských miláčcích jejich doprovodný autobus. Všichni pak nahoře seděli na kyslíku ve svém autobusu, když se tam najednou objevil magor na bílé skládačce kochající se pohledy na osmitisícovky. Pozdrav z nich nevypadl! Zde bylo jasně vidět, jak důležitá byla aklimatizace, kterou profesionální CK nikdy nepodceňuje.
Ten nejsilnější zážitek však nebyl dvakrát příjemný. V základním „turistickém“ táboře pod Mt. Everestem nás postihlo po setmění krátké a dost nepříjemné zemětřesení, které mělo, jak jsme později zjistili, epicentrum přesně na druhé straně Himálají a sílu (v epicentru) 6,9 Richtera. Samotné záchvěvy půdy nás tolik nevyděsily, jako utrhlé masy kamení ze skal nad kempem, které se valily dolů a nikdo neměl v té tmě a v tom děsivém rachotu, které vydávaly, ponětí, kde skončí. Celý tábor panicky utíkal doprostřed mělkého řečiště doprostřed údolí, kde bylo relativní bezpečí. Až ráno jsme viděli, že masa kamení nebyla tak velká, aby kemp zasáhla. Nicméně klidní ten večer nebyli ani domorodci.
Celý přejezd Tibetu končil poměrně dramaticky klesající silnicí do hlubokého a konečně zase zeleného Káthmándského údolí.
Monika a Jirka Vackovi, 5.10.2011
TransAsia: Zastavení v Indii
Indie nebyla nikdy naší vysněnou zemí, ale byla tak nějak na trase. Železniční síť má jednu z nejhustších na světě, a i proto by byl nejspíš hřích se do této přelidněné země, kterou jedni milují a druzí nenávidí, nepodívat a vlastně tak nesložit takovou pomyslnou cestovatelskou zkoušku. Hlavními předměty jistě byly: hygiena, stravování, trpělivost, odolnost organismů či neustálé hlídání našich věcí.
S informacemi, které jsme o Indii před cestou měli, jsme vstupovali do země plni očekávání, jak nakonec zapůsobí na nás a zda 22 denní pobyt přežijeme ve zdraví. Po prvních kilometrech na 100 km cestě z hraničního Sonauli do Gorakhpuru nás stihla ihned ohromit! První dojem byl strašný! Nepořádek, špína, čumějící lidi a nejsilnější zážitek, na který jen tak nezapomeneme, byla na krajnicích všech silnic odložená lidská lejna. Zprvu jsme si mysleli, že jsou zvířecí, ale pravidelnost u krajnic a projetí na kolech kolem několika kálejících lidí přímo na vozovku nás bohužel utvrdilo v tom, co jsme si po chvíli mysleli. „To přece není možný!“ řvali jsme na sebe z kol, „vždyť Indové by měli být také lidi!“ Nemohli jsme věřit tomu, co jsme od prvních kilometrů kolem sebe viděli.
Při dojezdu do centra Gorakhpuru jsme si také ujasnili význam věty „Kráva je v Indii posvátná“. Neznamená to pouze to, že Indové nejí hovězí maso, ale to, že kráva má právo dělat si co chce a být kde chce. Vyhýbali jsme se kravám stojícím a ležícím na všech silnicích a křižovatkách a nečekaně několik krav našli i v čekací hale na nádraží, spokojeně přežvykující a konající své potřeby mezi lidmi, kteří seděli na dekách stejně spokojeně kolem nich. Pohledem na přelidněné nádraží, na ty zástupy lidí, kteří se na nás beze slov přišli podívat a nehnutě koukali několik dalších minut, na pobíhající krysy a na odjíždějící vlaky s malými zamřížovanými okénky, ze kterých lidé viseli odevšad, jsme mysleli na jediné, zda ten prvotní šok můžeme vůbec ustát! A to nás hned další ráno čekalo Váránasí – světová banka bakterií. První obávaná cesta vlakem, se všemi našimi zavazadly, do Váránasí dopadla na výbornou! Poprvé a naposled jsme měli dvoulůžkové kupé, kde jsme se mohli zamknout, krásně vyskládat naše věci a přes noc se i vyspat. Bohužel znova nás takovýto luxus nepotkal. Dalších šest dlouhých, většinou nočních, přejezdů bylo ve třídě „sleeper“, tedy druhé nejlevnější po dřevěných sedačkách. I když jsme lístky kupovali přes internet měsíc předem, u tří spojů jsme už v tu chvíli neměli potvrzenou rezervaci a dostali jsme pouze pořadí na „Waiting listu“. To jestli se nakonec do vlaku dostanete, zjistíte až v době odjezdu, kdy na vagón nalepí cár papíru se seznamem cestujících.
Navštívili jsme krátce pět samostatných států Indie a každý z nich byl úplně jiný. Relativně bohatý Rádžastán silně kontrastoval s Utar Pradéšem, který nás v Indii přivítal. Ve výletní Goe na jihozápadě země jsme chtěli strávit aspoň třídenní dovolenou na pláži, což se nám díky předchozí návštěvě Dillí nepodařilo a my se v této turisticky vyhlášené oblasti pouze léčili ze střevních problémů, které jsme si sem z hlavního města s sebou přivezli. Pak následovalo krátké zastavení v Bombaji a nutný letecký přesun přes nebezpečný jižní Pákistán do Iránu.
Každopádně Indie byla tak pestrá, že jsme ji nevstřebali doteď! Ano, viděli jsme zajímavá místa a stavby, ale především jsme viděli, co dokázalo udělat z lidských bytostí náboženství a rovněž globalizace, která do země vývojově o několik desetiletí, ne-li staletí pozadu, přinesla vymoženosti, s kterými si Indové neumí ještě vůbec poradit. Ti se potřebují nejprve naučit, nevykonávat potřebu do vlastního jídla. Rovněž je až k neuvěření, že se najdou firmy, které jsou schopné do tohoto státu přesunout svá IT oddělení.
Monika a Jirka Vackovi, 27.10.2011
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT