Úvod » Zprávy » Bleskovky » Moje premiéra ve Virtual Cupu – na lyžích v Jizerských horách
Bleskovky

Moje premiéra ve Virtual Cupu – na lyžích v Jizerských horách

Virtual Cup jsem zaregistroval před půl rokem v mnohých časopisech a na cyklistických internetových serverech, ale vtáhl mě do něj až kamarád Petr. Je to taková série závodů, které může člověk jezdit sám, kdy chce, a přesto soutěží s ostatními. Na jednu stranu chybí lidský kontakt a soupeři, na druhou stranu se ušetří hodně peněz za startovné a lze se účastnit kdykoli a klidně i víckrát za sezonu na stejné trati. O něčem podobném jsem předtím nikdy neslyšel.

Jelikož jsem letní bikovou sezonu Virtual Cupu propásl, nastoupil jsem do jeho lyžařské části. Jako amatérský respektive hobby cyklista jsem zvyklý jezdit až deset závodů do roka, ať už silničních či horských kol, a vždy se jedná o hromadné starty. Na lyžích mě nic takového podstoupit zatím nenapadlo, ovšem nějak se začít musí. Běžky jsou dobrou přípravou každého cyklisty, tak proč to nezkusit. Turistiku mám rád ve všech jejích podobách. A jako turistiku víceméně beru i svoje vystoupení v závodech. Abych se přiznal, nemám moc rád výroky typu „chci překonat sám sebe” nebo „čím více soupeřů porazím, tím větší sebevědomí mám”, a tak podobně. Sport je pro mě vítanou kompenzací k mému sedavému zaměstnání a účast v závodech motivací k pravidelným tréninkům. Občas totiž bývám líný…

 

Jak jsem zvládnul svůj první start ve Virtual Cupu
Za ouverturu ve Virtual Cupu jsem si vybral lyžařský okruh, ke kterému to mám z Mladé Boleslavi nejblíže, tedy ten v Bedřichově v Jizerských horách. Lepší termín než první neděli v únoru jsem zvolit nemohl. Sníh se rozhodně protivně nebořil, mráz s minus patnácti stupni se o to dostatečně postaral.
Vybaven technikou jsem byl důkladně. Zapůjčil jsem si dvě navigace značky Garmin – modely 705 a 800 – a kromě toho jsem si shodou okolností pár dní před startem pořídil chytrý telefon, do kterého jsem si nainstaloval aplikace Sports Tracker a Endomondo. To jako pro jistotu. Nahrávat trasu s navigací jsem v tomto případě nemusel, Jizerky znám pomalu jako své boty, sedmnáctikilo­metrový okruh jsem si nastudoval a pak ho absolvoval z hlavy.
Do místa startu jsem se vydal tak, abych v Bedřichově na centrálním parkovišti byl před devátou. Ze zkušenosti vím, že poté by se mi tam už nemuselo podařit zaparkovat, a to až do poledne.
Na otočce autobusů u stadionu proslulého startem a cílem Jizerské padesátky jsem nahodil všechny tři přístroje a vyrazil do stopy. Jízdu na běžkách mám sice rád, ale talent pro ni mi bohužel chybí. V mém případě se jedná spíše o „chodky”. Navíc se mi vždy podaří namazat více než je záhodno. Modrý vosk potažený skoro po celé skluznici nebyl v minus patnácti stupních úplně nejlepší nápad, zvlášť když ráno pokryl umrzlé stopy jemný prašan. Celou cestu jsem litoval, že jsem neobětoval sto korun a nenechal si lyže namazat u Máry ve ski servisu na stadionu. Spíše jsem si připadal jako na sněžnicích než na běžkách.
Trošku víc jsem se sice nadřel, ale náladu mi to rozhodně nezkazilo. Jizerská lyžařská magistrála, o jejíž 170 kilometrů stop se vzorně stará Jizerská o.p.s., je běžkařským rájem. Krajinu pokrývala tlustá peřina sněhu a stromy spousta bílých polštářků. Mráz asi odradil řadu lidí a tak byly stopy ze začátku celkem volné. Sluníčko pocitově sráželo teplotu k nule. Až jsem se zasnil a musel si dávat pozor, abych neuhnul ze stanoveného okruhu na nesprávném místě a neztratil se.

 

Trasa Virtual Cupu v Bedřichově v Jizerských horách
Úvod z Bedřichova přes novou Louku a Gregorův kříž je taková klasika. To samé platí o Hřebínku. Zde jsem musel poprvé prokázat silnou vůli a odolnost, a to ne kvůli následnému sedmisetmetrového stoupání k Nové cestě. Ještě nikdy se mi nestalo, abych v proslulém bufetu nezastavil. Vůně čajů, svařáku, grogu, ale i zelňačky, mě vábily, ale odolal jsem. Závod je závod.
Pětikilometrový úsek po Nové cestě úpatím Holubníku mám nejraději. Dokonce jsem se po něm pokusil i rozeběhnout, přestože vrstva vosku se netenčila a delší skluz se stále nedařil. Naštěstí jsem chytil vodiče, tedy lepšího borce, za kterého jsem se pověsil. Sjezd na Kristiánov byl jediné místo dne, kde se mi lyže rozjely a já nechal spočinout svým rukám. Z Kristiánova už mě čekaly necelé tři kilometry na Novou louku a odtud už jsem se vydal již jednou projetou stoupou zpět, tentokrát v opačném směru. Na křižovatce U Buků už mi regulérně seklo, jak říkáme my cyklisté. Jídlo jsem trochu podcenil, očekával jsem, že na trati strávím méně času.
Na parkovišti jsem se ještě občerstvil hruškovým čajem a vařenou kukuřicí (!) a vydal se zpátky do reality. Doma jsem okamžitě nahrál datový soubor z navigace na server www.virtualcup.cz. A to je zasněžené pohádky v Jizerkách konec.

 

Výsledek mého prvního závodu Virtual Cupu
Okruh dlouhý 17,4 kilometrů s převýšením 364 m n. m. jsem „ušel” za 2:26:31 hodiny a zařadil se na aktuální 31. – předposlední – pozici. Stručné hodnocení: Výkon nic moc, ale zážitek z pohybu v překrásné krajině maximální.

 

A co dál?
Výsledek mi nedá spát, cíl pokořit dvě hodiny zůstal nesplněn. Snad sníh v horách ještě nějaký ten čas vydrží a já si budu moci dát reparát. Sice asi nemám šanci umístit se na čelních příčkách, ale ceny pro patnáctého, respektive pětadvacátého v konečném pořadí jsou velmi zajímavé.
A také mě lákají zbylé dvě trasy. Jak Vysočina, tak Šumava jsou pohoří běžkařům zaslíbená a na Kvildu i do Nového Města na Moravě to nemám zase tak daleko.
Závěrem připojuji své oblíbené motto, které jsem objevil před pár lety na amatérské silniční časovce dvojic v Kněžmostě. V propozicích závodu stálo: „Neprohrál ten, kdo dojel poslední. Prohrál ten, který se nezúčastnil!”
Text a foto: Martin Bali-Jenčík

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře