Úvod » Zprávy » Bleskovky » Vydařený all mountain kemp
Bleskovky

Vydařený all mountain kemp

Loni jsme pro zájemce poprvé připravili kemp zaměřený na all mountain bikování se vším všudy, tedy i nocováním v přírodě. Uběhl rok a lidé si zas vyžádali svoji dávku utrpení. Co se to děje, že si lidé za třídenní týrání a bolest chtějí i zaplatit a ještě se v tom i předbíhají? Ten svět fakt spěje do záhuby…

Oficiální zpráva z kempu by zněla nějak takhle: Poslední říjnový víkend se uskutečnil speciální zážitkový outdoorový workshop festivalu s názvem Bikování v terénu pro všechny milovníky horské cyklistiky. Trasa vedla z oblasti Moravskoslezských Beskyd v blízkosti slovenské hranice a dále pokračovala přes území Slezských Beskyd v jižním Polsku. Na workshopu, vedeném zkušeným slovenským bikerem Pavlem Chrenčíkem ve spolupráci s maďarským bikerem Tamášem Kovácsem, se mohli účastníci naučit pracovat s mapou, plánovat bikové trasy v digitální mapě s využitím GPS, sbalit se na krátký výjezd s přenocováním v přírodě, vyměnit si zkušenosti a prakticky v terénu zlepšit svoji jízdu na horském kole.

 

Realita
Co vše se na kempu doopravdy odehrávalo, se vám pokusím nastínit útržkovitě – původně jsem pouze psal popisky k fotkám. Ono taky když po každém odstavci juknete dolů do fotogalerie, najdete tam související záběr.
Nakonec se náš sešlo šest třicátníků, aby se naučili v přírodě přespat i v pozdní podzimní kose a k tomu aby sjezdili to nejtěžší možné, co se dá v blízkém okolí najít. O tom, že to jde i s batohem na zádech, vás přesvědčíme hned teď.
Když jsem měl ještě rozum, tak na maličkou chatu, která posloužila za základnu, jsem si tahal ženské, nyní, když jsem dost starý na to, abych plnil otcovy požadavky na pitomosti (Pavlíčku, čím jsi starší, tím jsi blbější – ano, tatiii), jsem zde začal s druhým ročníkem workshopu. Očekávali jsme mezinárodní posádku z Čech, Maďarska a nějaké ty Slováky, jako jsme i my.
My jsme plánovali vzácné hosty rovnou opít a hotovo, ale k dobrým hostitelským mravům patří také vybraná pochoutka. Workshop v poloviční sestavě i s vysvětlením, co nás přibližně čeká, jak si sbalíme věci a co poneseme s sebou, se natáhl do noci. Dokonce jsme měli také počítač a gps, také jsme byli interaktivní!
Zmatený obyvatel Budapešti Tamas přijel na chatu v horách (bez eletřiny a vody) autem po neprobádané cestě, totálním terénem, a když sem se ho zeptal, jak to jako dokázal najít, suše poznamenal: vedla mě gps. Aby to pojistil, přišel s kufříkem na kolečkách, jako kdybychom do plánované lokality ježdění v Polsku měli letět letadlem.

 

Vpravdě mezinárodní záležitost
No pojďme konečně do terénu. Abychom splnili podmínku zadavatele, tak jsme měli nějak spojit „vyšegradskou čtyřku” (ano i takovéto požadavky dostáváme na workshopy). Vyřešili jsme to následovně: Slováci naložili jednoho Maďara a jeli bikovat z Čech do Polska. Šalamounské řešení, ale funkční, všechny čtyři státy byly nějak zastoupené a mohlo se jít na věc!
Na kolech jsme vyráželi z vesničky Nydek a překročili jsme v strmém stoupání hřeben, na polské straně začal ten správný singltrailový rachot! Tamas jako správný Maďar brutální stoupání s batohem na zádech nezná, o to je to hezčí, že tento nádherný pocit okoštoval při našem prvním setkání. A Tamasko ještě nepoznal i jiné krásnější věci jako bivak na sklonku listopadu v 1200 metrech, ale o tom později. Já, jak to tak u mě na podzim bývá, jsem onemocněl, tak ale co, měl jsem nechat takovou sestavu trčet u frajerek, potažmo manželek? No to tedy ne, šátek přes ústa a hybaj na studený vzduch. Věřte-nevěřte, sice byla místa, kde jsem nevěřil, že přežiju (nemohl jsem se nadechnout), ale ráno jsem vstal jako rybička – teploty nikde, kašel jen takový, co mě nezadrhl, a bakterie ještě dorazil pořádný doušek cukrořepného destilátu. Tak bych řekl, nebudeme ovládáni lékárenskými nadnárodními koncerny, když budete mít někdo angínu, tak se můžete inspirovat – fakt to funguje!

 

Už jen střípky
Namísto jakžtakž souvislého textu nadále volím formu krátkých nesouvislých střípků.
Kamarád Putin, to už je legenda. Ohnul zuby na velké pile a jako správný mechanik vzal do ruky pořádný šutr a začal mydlit po ozubení, až to zbrousil na správnou míru. No tak co, vždyť to jsou jen RaceFace kliky, že…
Tamas, Maďar, se ukázal jako špičkový chlap, schopný biker a pohodář. Málokdo ví, že byl průvodcem Troye Rarricka (americká legenda z Fruity – chlap, který v Coloradu dal dohromady traily a na bikerský byznys ho zvou i mimo americký kontinent).
Nejlepší na účastnících workshopu bylo to, že se nikdy nemínili vzdát. Ukazuje to i jedna z fotek. Mr. Chose ulomil brzdu a pomocí stahovacích pásků to všechno zfunkčnil, i přes to, že nenašel chybějící díl. Co je ale úplná brutalita, že s tím přežil nejtěžší sjezd v Beskydech! Davide Copperfielde, to čučíš, co?
Co by za tohle daly naše frajerky a ženy, nula stupňů a fouká vítr. Tamas nemohl pochopit, co bude dělat dvanáct hodin ve spacáku, později to v té kose pochopil sám – přece třít si prsty na nohou! Jo, a stany jsme samozřejmě nebrali, taky kdo by se s tím tahal? Všechno, co jsme si poctivě vynesli až na vrchol hory, se začalo likvidovat. Studená paštika zapitá ledovou vodou z camelbaku je gurmánská specialita nad jiné!
Nemrznoucí směs před a po spánku, však cukrřepa (řepák), jak to nazval Tamas, byl jediný opravdový důvod, proč vylézt ze spacáku do kosy těsně nad nulou…
Na netu jsem se dočetl, že sjezd z Beraní hory po modré je nejtěžší v Beskydech a dá se směle porovnat s kanadskými traily okolo Whistleru (autor této myšlenky tam jezdil). My tomuto sdělení můžeme jen dát za pravdu. Fantastická obtížnost, neskutečné balvany, které se navíc pod vahou hýbaly, vlhké kořeny a pořádný sklon, to vše dělá z tohoto trailu asi nejtěžší věc, do které jsme se namočili. Docela dobrý nápad dovézt sem týpka, co seděl na fullu poprvé a před první vážnou překážkou tvrdil, že je to nesjízdné… na jeho obranu ale říkám, že se držel víc než statečně, a pokud by to zmákli někteří přemoudřelí hoši tak jako on, mohli by si říct, že okoštovali opravdový terén.
To Putin se naučil jezdit v Lichtenštejnsku (Velo odtud přinese již reportáž) a dá se přirovnat k dieselu: pomalý až neohrabaný start, ale potom se to sype.

Je třeba k tomu ještě něco dodávat? Z původních sedmi expresně přihlášených (maximální počet) se zúčastnilo pět. Jednoho jsem vyloučil, protože si neuměl přečíst, že je potřeba mít pořádný celoodpružený bike a ne maratonskou šaškárnu (hardtail se 100 mm – ano, že prý to ještě někdo jezdí), a ten druhý naložil do kalhot v den odjezdu hlášky, které mi psal mailem, jako jestli mu stačí spacák s extrémem do +6 stupňů apod.
Na závěr musím říci, že jsem nesmírně šťastný, že se všichni vrátili živí a zdraví z našeho výletu, a doufám, že se v této sestavě uvidíme i příště!
Text a foto: Pavel Chrenčík

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře