Úvod » Zprávy » Bleskovky » V Africe přituhuje
Bleskovky

V Africe přituhuje

Už tři měsíce má za sebou Adam Wolley, který se rozhodl svou 16 000 km dlouhou jízdou upozornit na problémy s malárií v Africe a také sehnat potřebné peníze na pomoc s jejich řešením. O jeho putování vás pravidelně informujeme, zde je shrnutí zážitků z třetího měsíce. Předešleme jen, že zejména v Etiopii šlo do tuhého a krádež v pořadí již druhého foťáku (proto opět nemáme žádnou fotku z dalšího putování) je jen drobným problémem.

Už se nemůžu dočkat, až po všem tom šíleném vedru a nekonečných súdánských pláních dorazím do Etiopie. Hranici mezi islámským a křesťanským světem jsem překročil 2. března. Změna to byla veliká, neboť v Súdánu ženy stále chodí zahalené od hlavy až k patě, držení alkoholu se trestá 40 ranami a čím dál více lidí se na mě nevraživě koukalo za to, že jsem měl šortky nad kolena.

Stačilo ujet 150 km hlouběji do Etiopie a kolem silnic můžete vidět spoustu reklam na pivo, nočních klubů a ženy zde nosí i na evropské poměry málo oblečení. Byla to zkrátka úplně jiná Afrika. Také teplota klesla téměř o 10 stupňů, což jsem velice přivítal. První den v Etiopii končil pěkně prudkým stoupáním, ale to bylo nic v porovnání s tím, co mě čekalo druhý den. Místní silničáři nejspíš v dobré víře úplně ignorovali koncept serpentin a místo toho vedli silnici na vrchol hor přímo. Sice jsem sebou neměl úhloměr, ale tipoval bych to stoupání tak na 40 stupňů. Určitě si dokážete představit, jaké to je zdolat takové stoupání s kolem vážícím 50 kg.

Dost často jsem stoupal několik hodin při průměrné rychlosti kolem 7 km/h. Když to porovnám se súdánskými planinami, kde není problém urazit za hodinu 30 km, byl tento „postup” nekonečný. Někdy mi připadalo, že jedu do kopce celý den. Svou roli také sehrála adaptace na nadmořskou výšku, když se mi jednoho rána podařilo vstát ze země až na třetí pokus. Po pár dnech jsem se již adaptoval, ale stále jsem měl problém s nedostatečným přísunem kalorií a tím pádem se ztrátou váhy.

Adam WolleyBěhem normálního dne strávím na kole mezi 5–9 hodinami a spálím přibližně 800 kalorií za hodinu. V horách to však bylo kolem 1100 kalorií, což odpovídá cca 5000–9000 kalorií denně, což se mi prostě normálním jídlem do sebe nepodařilo dostat. Národní jídlo Injera, což bylo často to jediné, co bylo k jídlu, také kolikrát nepomohlo. Vypadá to totiž s prominutím jako kravské lejno různých barev a konzistencí a k tomu palačinka, která zde nahrazuje chleba a chutná, jako kdyby měla každou chvíli začít plesnivět. Různé omáčky, kterými se tato „chuťovka” polévá, sice nebyly špatné, ale kolikrát byly tak pálivé, že to skoro nešlo spolknout. Tohle jíst každý den je opravdu pouze pro otrlé.

Jediná světlá stránka nekonečného stoupání je ta, že na druhé straně hor musíte jet dolů. Maximální rychlost, kterou jsem dosáhl, byla 83 km/hod. Při této rychlosti každá sebemenší zatáčka vypadala hrozivě, zvlášť když vás těžké kolo tlačí kupředu. Pokud by kvalita silnic byla mnohem lepší, připadal bych si jako v Alpách.

Nekonečné stoupání a špatná strava ale nebyly ty největší problémy, co mě čekaly. Sice mi několik místních lidí pomohlo a byli milí, ale většina domorodců se chovala úplně naopak. Téměř podél každé silnice jde nekonečný proud lidí, pro které je běloch, „ferenji”, který neprojíždí autem, úplná vzácnost, ale hlavně snadný zdroj příjmu. Po celou dobu na mě křičeli a štvali jako divou zvěř. Malé děti, jakmile mě spatří, pokřikují TY, TY, TY, PENÍZE, PENÍZE, PENÍZE!!! nebo prostě FERENJI, FERENJI!!, dokud jim nezmizím z dohledu. Starší děti se pošklebují, předstírají, že na mě hází kameny nebo se mi snaží strčit klacek do kola, jenom aby mě mohly zastavit a chtít po mě peníze. Takhle to pokračovalo téměř nepřetržitě. Když jsem zastavil, bylo to ještě horší. Tito lidé neznají žádný osobní prostor, takže jakmile zastavíte, během chvilky se na vás tlačí a zírá s otevřenou pusou dav kolem 50 lidí a chtějí po vás nějaké peníze. Pokud se zkusíte nějak bránit, ať už slovně nebo je chcete od sebe trochu odstrčit, stáváte se pro ně ještě zajímavější a dav lidí kolem vás jenom roste. V jednu chvíli jsem si na vrcholu hor snažil číst knížku, jelikož jsem si myslel, že tady budu mít trochu klidu. Během deseti minut jsem ale kolem mě napočítal přes 110 lidí. Ze všeho nejhorší jsou staré ženy, které si stoupnou přímo k vám a křičí vám do obličeje požadujíc nějaké peníze. Když jsem odmítnul, jenom jsem je víc pobouřil, začaly křičet ještě hlasitěji, a když jsem se pokusil odjet, začaly po mě házet kameny. Výsledkem tohoto nekončícího obtěžování bylo, že jsem se začal cítit jako vyvrhel společnosti, zcela sám, což se mi nikdy předtím nestalo. Tahle nenávist mě psychicky dostala až na samé dno.

Jednoho dne, před příjezdem do Addis Abeby, jsem se necítil zrovna moc dobře a obtěžování, které bylo ještě nesnesitelnější, mě úplně zlomilo. Najednou jsem se po dlouhé době rozbrečel. Brečel jsem vzteky, z osamělosti, vyčerpáním a poprvé jsem začal pochybovat vůbec o smyslu této cesty dlouhé 16 000 km. Po několika minutách jsem se ale sebral a z nějakého důvodu jsem se cítil lépe. Každopádně jsem začal odpočítávat dny, kdy budu mít Etiopii za sebou.

Addis Abeba mě opravdu překvapila. Díky většímu počtu turistů si nepřipadám tak osamělý a také se mi podařilo trochu si odpočinout. Báječně se o mě postarali přátelé mých přátel v Suffolku (část Anglie, odkud pocházím). Těch pár dní s nimi mi opravdu pomohlo. Vydal jsem se na další cestu v mnohem lepší náladě a s pocitem že vím, co mě čeká. Stoupání už nebylo tak prudké a hranice s Keňou se nezadržitelně blížila.

Právě jsem oslavil můj 6000. kilometr a pomyslel jsem na to, že za tu dobu jsem jenom šestkrát píchnul, když mě neomylný zvuk zadního pláště upozornil, že je prázdný. Jeden defekt není žádný velký problém, ale potom jsem měl další čtyři defekty během dvou hodin. Pokud tady píchnete, tak to většinou stojí za to. Duše je totiž většinou již nepoužitelná. V šest odpoledne jsem spotřeboval již všechny náhradní duše a k tomu mi ještě scházelo 20 km do místa, kde jsem měl v plánu přenocovat. Nakonec jsem si stopnul náklaďák a jel pět kilometrů zpátky do nejbližšího městečka, kde jsem musel přezout na místní čínský styl, což znamenalo vyvrtat do ráfku větší otvor pro ventilek a koupit téměř obří pumpičku.

Cesta na hranici byla dlouhá a bez větších problémů. Poté však začalo jít do tuhého. Podle zpráv od známých jsem se dozvěděl, že prvních 500 km na území Keni je velice nebezpečná oblast. Pohybují se tam ozbrojení somálští vzbouřenci, pro které je každé auto či jiný dopravní prostředek (o osamělém cyklistovi ani nemluvě) velice snadný zdroj příjmů. Rozhodl jsem se proto naložit sebe i kolo na náklaďák, plně naložený nějakými trubkami používaných na lešení nebo tak nějak, který byl součástí konvoje. Tohle byla zatím má nejhorší cesta. Přívalové deště smyly většinu hlíny z cest, zanechaly pouze ostré kameny, po kterých se dalo jet jenom pomalu za neustálého natřásání nahoru, dolů a do stran. Tahle cesta mě stála přes 20 hodin času a spoustu modřin, než jsem se dostal do 590 km vzdáleného Nanyuki, kde již mělo být bezpečno.

Do Nairobi to už bylo dva pohodové dny cesty na kole. Kvalita silnice sice byla stále příšerná, ale již na mě nikdo nekřičel ani neházel kameny. Znovu jsem objevil potěšení z jízdy na kole a mohl tak ukončit druhou fázi mé cesty v dobré náladě. V Nairobi jsem se také znovu shledal se svou rodinou, která sem přijela navštívit své přátele, a můj bratr Jasper právě dokončil svou cestu autem z Kapského města do Nairobi. Bylo skvělé zase je všechny vidět pohromadě, a tak jsme strávili pár dní u moře.

Nyní se nacházím na cestě na sever k hranici s Ugandou. Peněžité dary na konto Malaria Consortium stále přibývají, i když již velice pomalu, a proto pokud jste se ještě nerozhodli darovat třeba i pár korun nebo znáte někoho, koho by to mohlo zajímat, udělejte prosím, co budete moct. Příští měsíc vám napíšu několik informací o práci Malaria Consortium v Ugandě, abyste si dokázali představit, na co jsou vámi darované peníze použity.

Jako vždy mi můžete posílat SMS na můj mobil +44 759 084 0456 a na email adam.wolley@gmail.com

Zatím ahoj.
Adam Wolley

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře