Úvod » Zprávy » Bleskovky » Jízda proti malárii – druhý měsíc
Bleskovky

Jízda proti malárii – druhý měsíc

Adam Wolley, který se vydal zcela sám na cestu dlouhou 15 000 km vedoucí přes celkem 17 zemí s cílem pomoci lidem v Africe v boji proti malárii, je na cestě již dva měsíce. Nyní přinášíme jeho ohlédnutí za druhým měsícem cesty.

Minulý měsíc jsem psal o tom, jaké jsem měl potíže se zadním ráfkem. Musel jsem s tím něco udělat, ještě než jsem se nalodil na přívoz v Asuanu. Nakonec z důvodu časové tísně, jelikož jsem si nemohl dovolit ztratit několik dní čekáním na zásilku z Anglie, neboť by mi vypršelo vízum do Súdánu, mi nový ráfek přivezla ex-přítelkyně Jenny, která si tímto udělala zajímavý víkendový výlet. Mockrát jí za to děkuji.

Kolo bylo zase plně funkční, a tak jsem se mohl připravit na přívoz, který trval 24 hodin z Asuanu do malého městečka v poušti Wadi Halfa na severu Súdánu. Jen velmi těžko lze popsat ten hluk a chaos celníků a imigračních úředníků, když se na místě pro 500 lidí jich snažilo dostat 1500 každý se spoustou zavazadel a k tomu já s plně naloženým kolem. Nakonec jsem se nalodil, postavil si na palubě stan a kolo připoutal k zábradlí. Druhý den kolem 11. hodiny zamířil trajekt ke břehu. Byl jsem docela zmatený, jelikož na břehu nebylo až na pár budov z hliněných cihel vůbec nic. Těchto pár domků bylo Wadi Halfa, na mapě označené jako hlavní centrum.

Shodou náhod jsem se v Asuanu ubytoval ve stejném hotelu jako dva cyklisté ze Švédska, Daniel a Patrik, a tak jsme se domluvili, že do pouště vyrazíme spolu. Přece jenom to bude trochu bezpečnější. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu a druhý den se vydali na „registraci vetřelců” (což jsme byli my), která byla velice zmatená. Trvala kolem dvou hodin a museli jsme vyplnit několik formulářů, dostat spoustu razítek a do jedné kanceláře jsme se vraceli i více než pětkrát – pokaždé, když jsme splnili nějaký další krok celého procesu. Pro ně by asi byla nuda, kdyby nám vše řekli najednou.

Odpoledne jsme se vydali na cestu 900 km přes poušť do Kartumu. Start byl nic moc, jelikož Patrikovi se podařilo hned dvakrát píchnout a potom, co jsme se snažili dohnat časovou ztrátu, se Danielovi podařilo do mě nabourat tak nešťastně, že skončil svojí nohou v mém předním kole. Nemohl jsem tomu uvěřit. Před dvěma dny jsem vyřešil problém se zadním kolem a teď mám rozbité přední. A to jsme byli na začátku velice obtížné etapy, kde není žádná šance narazit na servis nebo něco takového. To odpoledne jsme ujeli pouze 15 km a zbytek dne jsem se snažil alespoň trochu vycentrovat přední kolo.

Vše o cestě můžete číst zde
www.iVelo.cz/servis-tipy-rady/aktualne-zpravodajstvi/spor­t/adam-wolley-jizda-proti-malarii-01/
www.iVelo.cz/servis-tipy-rady/aktualne-zpravodajstvi/spor­t/z-londyna-do-kapskeho-mesta-proti-malarii/

Tělo už mi pomalu začínalo dávat signály, že toho začíná mít dost, jelikož teplota se oproti Egyptu rapidně zvedla na téměř 40 stupňů, ale co bylo horší, kolikrát jsme za celý den nenarazili na žádnou vodu, jídlo a hlavně žádný stín.

Jízda proti maláriiČtvrtého dne ráno Patrik zjistil, že má rozbité ložisko v zadním kole a že nemůže pokračovat bez nového náhradního dílu. Rozhodli se s Danielem pro jinou trasu a já jsem pokračoval opět sám. Původní plán byl dorazit toho dne do Dongoly vzdálené cca 135 km, ale po několika hodinách v šílené vedru jsem se rozhodl odbočit do jedné male vesničky, která byla jako jediná na mapě poblíž. Tahle odbočka znamenala tlačit kolo čtyři kilometry v písku, ve kterém se vůbec nedalo jet. Nakonec jsem dorazil k jedinému obchodu, který byl ale zavřený. Po krátkém odpočinku jsem se snažil zeptat domorodců na nějakou kratší a lepší cestu, jak se dostat zpět na silnici, ze které jsem odbočil. Vzhledem k jazykové bariéře to bylo docela obtížné, ale nakonec mi přece jenom nějakou cestu ukázali, i když ta byla ještě delší a písčitější než ta první. Nakonec jsem se ale přece jenom úplně vyčerpaný do Dongoly večer dostal.

Po této zkušenosti jsem se rozhodl změnit taktiku tak, že pojedu pouze ráno, v poledne a tím pádem největším horku budu odpočívat a potom zkusím jet až do večera co nejdéle, abych ujel naplánovaný počet kilometrů. Nyní nejedu závod do Kapského města, ale snažím se koncentrovat na šlapání a na to dojet v jednom kuse.

Trvalo mi další čtyři dny, než jsem dojel 520 km do Kartumu. Nabral jsem vodu do všech možných kanystrů a lahví, co jsem měl, a ty nějak přidělal ke kolu. Celkem se mi tak podařilo nasbírat 19 litrů. Kolo bylo pěkně těžké a ještě se k tomu přidal protivítr. Jednoho dne jsem si při vybalování spacáku všimnul, že mi po stanu leze malý škorpión. Pamatoval jsem si, že čím menší škorpión je, tím je jedovatější, a tak jsem doufal, že bude večeřet někde jinde než v mém stanu.

Jak vypadal první měsíc cesty, čtěte zde
www.iVelo.cz/servis-tipy-rady/aktualne-zpravodajstvi/os­tatni/jizda-proti-malarii-po-prvnim-mesici/

Když jsem se druhý den probudil, čekal mě neuvěřitelný výhled. Kam oko dohlédlo, všude byl jenom písek a zase písek a úzký proužek asfaltu z jednoho konce horizontu na druhý. Tohle mě velice deptalo mentálně, když jsem si uvědomil, že široko daleko kolem nic není a jak je člověk v tu chvíli okázaný jenom sám na sebe, kdyby se mu něco stalo, a to nemluvím o sprše a studené kokakole. Třetí večer už jsem toho měl opravdu dost. Každou chvilku jsem zastavoval na okraji silnice, než jsem se znovu sebral a rozjel se dál. Postupoval jsem opravdu velice pomalu. Chtěl jsem již kolem oběda být v Kartumu, ale přitom jsem měl za sebou pouze půlku cesty. Patníky na silnici jsou číslované tak, že čím blíže ke Kartumu, tím menší číslo na nich je. Bylo mi řečeno, že až tam bude nula, budu v Kartumu. Jaké však bylo mé zklamání, když jsem dosáhl nultého patníku a zjistil jsem, že jsem na předměstí Omdurmanu, které je ještě 45 km od Kartumu. Když jsem do něj konečně dorazil, byl jsem fyzicky a mentálně zcela vyčerpaný. Dal jsem si sprchu, postavil stan, poklábosil s pár lidmi, které jsem potkal na přívozu z Asuanu, a šel jsem se najíst. Velmi brzy jsem se ale začal cítit velice mizerně. Naposledy mi tak bylo, když jsem měl malárii před pár lety. Nevím, jestli to bylo tím horkem, nedostatkem vody, jídla, spánku nebo něčím jiným, ale trvalo mi dalších šest odpočinkových dní, než jsem se zase začal cítit normálně.

Cesta z Kartumu na hranice s Etiopií byla vesměs stále stejná jako z Wadi Halfa do Kartumu, akorát byla trochu „zábavnější” v tom, že po ní jezdí autobusy, které vás v rychlosti 120 km/hod klidně srazí, když jim včas neuhnete. Jelikož je silnice velice úzká a řidiči ve vás vidí „škodnou”, každou chvíli zastavujete a ustupujete stranou.

Po pěti dnech jsem dosáhl hranice s Etiopií a měl tak Súdán a poušť za sebou. Hned jsem se začal cítit lépe. Ztráta 12 % mé tělesné hmotnosti mi řekla, jak byl Súdán náročný. Ještě že jsem si o vánocích udělal nějaké „zásoby”.

Na další zprávy si budete muset počkat, až se zhruba za měsíc dostanu do Nairobi a tím ukončím druhou etapu mé cesty.

Skvělá zpráva je, že se nám již podařilo vybrat přes 5000 liber, a tak jsem stanovil nový cíl 10 000 liber, za což by bylo možné dodat neuvěřitelných 2000 sítí proti moskytům. Chtěl bych tímto poděkovat nejenom těm, co věnovali nějakou tu částku na dobrou věc ale i těm, kteří šíří můj odkaz pomocí emailu, novinami, na webu, facebookem, twitterem a starým dobrým ústním podáním. Prosím, nepřestávejte! Dodává mi to tak velice potřebnou energii, neboť vidím, že dělám správnou věc.

Jako obvykle – pokud máte nějakou otázku, přátele na cestě, u kterých bych mohl třeba přespat, zajímavá místa, která stojí za to vidět, nebo povzbuzení, kterého si vždy cením, můžete mi poslat email nebo zprávu na můj mobil 0044 7590 840­456 který mám stále s sebou.

Krátké zprávy můžete také sledovat na www.wheresadam.net.

Zatím ahoj. Adam
Zpracoval: Martin Weidisch
 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře