Úvod » Zprávy » Bleskovky » Co nevíte o Kateřině Nash
Bleskovky

Co nevíte o Kateřině Nash

V neděli se postaví na start svého prvního mistrovství světa v cyklokrosu a hned s reálnou nadějí na zisk medaile. Má na to, aby to byla medaile nejcennější, k ní však povede dlouhých 45 minut závodu proti připraveným soupeřkám a na nevyzpytatelné trati. Stát se může cokoliv. Kateřina letos vyhrála všechny cyklokrosové závody v Americe a navrch k tomu i světový pohár v Roubaix. Především ale je excelentní světovou bikerkou, vítězkou amerického poháru na krátké trati, protože ale žije trvale ve Spojených Státech, je tak trochu mimo zorný úhel české veřejnosti. Roušku tajemna nad jejím soukromým životem i mimořádně úspěšnou závodní kariérou poodkryl velký rozhovor, který zveřejnil časopis Velo v 10. čísle roku 2008.

Královna amerického MTB

(rozhovor z časopisu Velo č. 10/2008)

Kateřina Hanušová patřila v juniorském věku k nadějným závodnicím na běžkách, byla absolutní světovou špičkou, studovala vimperské sportovní gymnázium a závodila na horských kolech. Na mistrovství světa v roce 1995 získala stříbrnou juniorskou medaili v cross-country, pak ji ale začal pohlcovat svět a zkoušet život, odjela na studia do Ameriky, kde se nakonec provdala za bývalého amerického olympionika, běžkaře Marcuse Nashe, a objevila se v sestavě prestižního dámského profesionálního týmu MTB Luna. V posledních letech je stále lepší a lepší.

Česká reprezentantka Kateřina Nash žijící trvale ve Spojených státech letos měla mimořádnou sezonu. Zopakovala své celkové vítězství v severoamerickém poháru z loňského roku na krátké trati a celkově druhá skončila v cross-country, když dokonce vyhrála finálový závod. Je vlastně nejúspěšnější mountainbikerkou amerického kontinentu 2008. Kdyby byla hokejistou, rovnal by se její letošní úspěch zisku Stanleyova poháru. Jedinou kaňkou v její kronice s letošním letopočtem je, že se neprobojovala do nominace na Olympijské hry v Pekingu. Inu, takový už je život.

Katko, co se s tebou děje? Po třicítce zraješ jako víno!
„Pozor – mně je pořád třicet! Do prosince… Ale je fakt, že do těch dotazníků při závodech už musím psát 31. Já už jsem na těch amerických pohárech taková veteránka. Jezdím tam už sedmou sezonu, poprvé jsem ale vyhrála dva závody v cross-country při NMBS až letos, dařilo se mi.”

Tolik spokojenosti bych nečekal v sezoně, kdy ses neprobojovala na olympiádu. Kdybys byla Američanka, tak ses na olympijské hry nominovala, jestli se nepletu.
„To je vlastně pravda, je to zvláštní… S Terezou jsem letos prohrála jen ty první dva nominační závody a pak už nikdy. Vysypala jsem se dva týdny před prvním svěťákem, měla jsem zašívané koleno a dojela dvakrát hodně vzadu. Před třetím nominačním startem už mi bylo jasné, že se nominační kritéria nedají prolomit, a od té doby jsem s Terezou neprohrála.”

To zní hodně smutně.
„Já už od května věděla, že na olympiádu nepojedu, a teď už je to navíc celé za námi, už se mi o tom skoro ani nechce bavit.”

Pro trenéra Lutovského to muselo být složité, dvě jeho dítka si to rozdávala o jedno nominační místo a nakonec to nedopadlo úplně nejlíp.
„Jeho není za co vinit. S nominací asi nebyl nespokojený, nezapomínejme, že je navíc šéfem týmu, který je životně závislý na přízni sponzora, jež byla účastí na olympiádě podmíněna. Na mém příkladě by si ale někdo mohl vzít ponaučení, že uzavřít nominaci během tří týdnů není dobré, že je třeba výkonnost sledovat dlouhodoběji, eliminovat náhodu, smůlu. Já myslím, že ‚Luťák‘ nejvíc smutnil proto, že jsme nemohly jet obě.”

Ve finále Norby jsi týden po olympiádě porazila Georgiu Gould, která v Pekingu dojela osmá, to je další dostatečný důkaz o tvé výkonnosti a nevyužité šanci.
„Ten závod se jel ve výšce 3500 metrů nad mořem v Utahu. Ona se zrovna vrátila z olympiády, nedá se to srovnávat, byly to úplně jiné podmínky.„
A ty ses zrovna vrátila z extrémního etapáku Trans Rockies.
„Taky mi to teď v Kuřimi Polka pěkně nandala, už jsem byla unavená. Jak říkám, nedá se to srovnávat. Trať v Pekingu by mi bývala asi dost seděla, ale nemá cenu se k tomu vracet.“

Když jsem slyšel, že jedeš Trans Rockies, nemohl jsem tomu uvěřit. A když jsi po návratu zaperlila v seriálu Norba a pak ve svěťáku, nechápal jsem podruhé. Já říkám severoamerickému poháru pořád Norba, nevadí?
„Já taky, je to prostě pořád Norba… Já se na Trans Rockies dostala úplně náhodou. Jednomu kamarádovi vypadl parťák (lékař mu nedoporučil start v tak extrémně náročné akci) a když zjistil, že nejedu na olympiádu, zařadil mě na první místo náhradníků. Odkývala jsem mu to rovnou, aniž bych tušila, o co se jedná, hned jsem pak běžela k internetu a trochu jsem koukala… To, co tam na člověka čeká, na to se stejně nedá předem připravit.„

Moc těžké?
„Nejen to. Nejkratší etapa trvala tři hodiny, taková časovka, pak se denně jezdilo pět až sedm hodin. Byl to perfektní trénink, byla to příležitost užít si horské kolo z úplně jiného pohledu, byly to nádherné pocity, něco úplně nového. V ty dny žiješ v horách, jezdíš v horách, chodíš a lezeš s kolem v ruce v horách, pak přijedeš do cíle a musíš se o sebe postarat, kempuješ spolu se všemi účastníky, poznáváš lidi. Má to neopakovatelnou atmosféru, je to něco úplně jiného než svět profesionálního týmu, bydlení po hotelích, dva mechanici stále po ruce, prostě nová zkušenost a spousta zážitků.
Zeptám se znovu: Moc těžké?
„Zcela určitě – moc těžké! Dodnes léčím koleno… Rozhodně to není závod pro lidi, kteří toho nemají na mountainbiku hodně za sebou, to je skoro podmínka, takoví ti silničáři se tam strašně natrápí. A taky lidi na hardtailech. Až na tři cross-country jsem letos jezdila jen na pevném kole, ale tady byl full dobrou volbou. A tréninky – ty jezdím jen na fullu, je to pohodlíčko.
Člověk si tam posune nejen hranice vytrvalosti, ale taky hranice toho, jak je schopen se o sebe postarat. Pro náš tým to byla zajímavá zkušenost, poohlížíme se po podobných akcích. Já bych určitě vyrazila hned znovu, třeba na jiný podobný závod.“

Každý na to ale není a znám dost lidí, u nichž jen představa noci strávené ve stanu nahání hrůzu. Když se ale podívám kolem – Záblatí u Prachatic, víska utopená v údolíčku na úpatí nekonečných šumavských lesů, kde jsme se sešli k rozhovoru, a když zavzpomínám na váš srub v pi-niovém lese kalifornského Truckee, ležící na břehu jezera Lake Tahoe, samota a divoká příroda jsou ti asi celkem vlastní.
„No jo, to je asi fakt. Vyrůstala jsem v Prachaticích, na to, že to je v regionu celkem významné město, je hodně maličké. Já bych ve velkém městě nemohla být.”

Zamykáte?
„Vím na co se ptáš. Tady většinou zamykáme…”

Když jsem byl kdysi u vás v Truckee, říkala jsi mi, ať nezamykám, až budu odjíždět, že ti v týdnu mechanik přiveze kolo a nějaké věci a že by se nedostal dovnitř.
„Jo, pamatuji si. Zamykáme, jen když odjíždíme někam na dlouho.”

Tenkrát jste s Marcusem odlítali na Floridu, tuším, že tam dělal nějaké pilotní zkoušky, a ty ses těšila, že v teple trochu potrénuješ. A víš, co jsem u vás ještě zažil? Když jsem se ráno sprchoval a spěchal na letiště, slyšel jsem zvenku strašný rachot. Fakt jsem se strašně bál, vy jste tam nebyli, nikdo nikde. Všude kolem domu byly rozházené odpadky a já se bál do auta.
„To dělá medvěd.”

Jak ses dostala do Spojených států? Šla jsi ve stopách svojí starší sestry. Nedá se říct že jsi tam šla navázat na její nedokončenou ‚práci‘?
„Já o tom moc ráda nemluvím. Vlastně se mě na to ještě nikdo takhle neptal, a to už je to deset let.”

Nemusíme.
„Ne, dobrý… V pořádku.”

Připomeňme tedy, že tvoje starší sestra Lucka byla taky nadějná bikerka a nadějná lyžařka a z vlastní zkušenosti potvrzuji, že velice sympatická, milá a usměvavá dívka. Odešla studovat do coloradského Boulderu, kde zemřela po tragické nehodě na sněžném skútru.
„Je to tak. Moc o tom nemluvíme, byla to strašná ztráta. Nejsem ten typ, který se z bolesti vypovídává.
Pro mě bylo nejtěžší zůstat v prostředí, kde jsme spolu vyrůstaly, a to bylo doma, v českém lyžování. Potřebovala jsem novou životní výzvu a tou byl cizí jazyk, studia, nové ‚teritorium‘. Odešla jsem do Ameriky, nejprve vyšlapanou cestičkou do Boulderu. Přišla jsem ale do jejího prostředí a to nebylo dobře, seznámila jsem se s jejími známými a oni se chtěli bavit, cítila jsem, že ji nikdy nemůžu nahradit. Boulder byl navíc na mě příliš velký, lyžování tam je na houby, k Marcusovi, s kterým jsem se už znala, to bylo daleko, a tak jsem se rychle stěhovala do Kalifornie a začala studovat marketing na univerzitě v Reno. Většina lidí kolem ani nevěděla a neví, že jsem měla sestru. Já ale dodržuju takové svoje ri-
tuály, o kterých vím jen já. Například na Lucčiny narozeniny vždycky peču štrúdl, který měla moc ráda. Já jsem strašný pohodář a málokdo mě dokáže rozhodit, ona byla ale jediný člověk, který to dokázal spolehlivě. Mamka má ráda, když jí vyprávím naše divoké příhody, jak mě zlobila a tak. O některých ani neměla potuchy. To jsou takové naše chvíle, kdy na Lucku vzpomínáme.
Od známých jsem dostala obrázky, koláže Lucčiných fotografií. Na většině z nich se směje, je vidět, jak tam byla šťastná, bylo dobře, že vypadla z prostředí, které jí nevyhovovalo. Doma už začínala být takový bručoun a ani to závodění tady už nemělo šťávu. Tam byla šťastná.”

Rodiče museli mít strach, když jim druhá dcera zmizela do světa. Jak to nesli?
„Na to se můžeš mamky zeptat. Určitě to vůči nim nebyl nejlepší tah. Já ale musela udělat něco, na co bych byla hrdá. Sport šel trochu stranou. Říkala jsem si, že rodiče budou nejšťastnější, jen když budu šťastná já, naplněná. Škola, nový jazyk, nové výzvy, to mi pomohlo vzdálit se od těžkých chvil, pomohlo mi uvědomit si, co mě opravdu dělá šťastnou. Teprve pak jsem se mohla vrátit i ke sportu. V jednadvaceti jsem si myslela, že končím s lyžováním, a teď jezdím v jednom z nejlepších bikových týmů na světě, přičichla jsem k jinému životnímu stylu, jinému prostředí.”

A máš obrovské úspěchy, doplním.
„Jo, a mám dobré výsledky, to je fakt. Jsem ráda, že jsem se na tu cestu vydala.”

Jak ses dostala k profesionální smlouvě, k týmu Luna? Pokud si dobře pamatuji, bylo to paradoxně přes běžky, že?
„To byla náhoda, sled náhod. Reprezentovala jsem univerzitu na běžkách, na to jsou ale věkové hranice, takže jsem se poohlížela po nějakém bikovém týmu, kde bych mohla jezdit. Do té doby jsem v Americe na kole nezávodila, jen při svých návratech do Čech jsem startovala za Spořku. Nikdo se se mnou moc ale nechtěl bavit, vypadalo to beznadějně, až pak se dva manažeři týmu Luna a majitel Gary Erickson dozvěděli, že se připravuju na olympiádu v Salt Lake. Oni všichni jezdí rádi na běžkách, jednou jsme spolu vyrazili, dali jsme si pivo a oni mi nabídli místo v týmu, který měl být původně jen čtyřčlenný, docpali mě tam. A už jsem tam sedmý rok.”

Luna, to je vlastně Clif Bar. Tým je vyloženě dívčí, propaguje energetickou stravu pro sportovkyně, na dresu máte taky logo nadace boje proti rakovině prsu. Plynou pro vás z profesionálních smluv nějaké další povinnosti?
„Luna hlavně, a teď nevím, jestli to není tajemství, připravuje spe-
ciální cyklistické oblečení pro ženy a v budoucnu chce jít ve sportu ještě dál. Každá naše skupina pořádá pro nadaci něco. My například nabízíme takový projekt, kdy se každá žena zájemkyně může stát členkou našeho týmu při jarním Sea Otter Classic. Dostane kolo, oblečení, výživu, masáž a peníze z toho získané jdou na podporu prevence rakoviny prsu. Letos jsme získaly asi 10 000 dolarů. Děláme hodně osvětu co se týče zdravého způsobu života, zdravé stravy a podobně. A taky pořádáme akce po městě, sháníme dary a tak, to letos hodilo tuším asi 30 000 dolarů.”

Tvoje cesta k životu v USA a k profesionální cyklistice je velmi specifická, nelehká a vlastně i neveselá. Mohla bys ale podobnou cestu doporučit i dalším cyklistkám, které jednou chtějí uspět? Například na adresu Terezy Huříkové se říká, že právě je na určité křižovatce a měla by udělat nějaký radikální krok.
„Já myslím, že u nás se spousta nadějných lidí udusí, když zůstanou i v dospělosti v prostředí, v kterém dospívali, vyrůstali. Mě trápilo, že nic neumím, nic nejsem, že jen a jen závodím. Něco jsem si dokázala, potkala jsem lidi, kteří šli za vzděláním, úplně jiný kolektiv, jiné názory, jiný rozhled. Na univerzitě je sport pro řadu lidí důležitý, vždycky je ale až druhý.”

A to doporučení?
„Našim sportovcům bych doporučila dodělat aspoň ty střední školy. Je důležité mít v životě i něco jiného.”

Ty jsi vystudovala marketing na univerzitě v Reno v Nevadě. Co budeš jednou po skončení aktivní kariéry dělat?
„Já už v oboru normálně pracuju. Při ježdění, trénování, cestování je spousta času, plno prostojů, vozím si práci s sebou. Dělala jsem pro dvě firmy, jedna vyráběla sportovní oblečení, druhá byla reklamka, teď mám v plánu spolupráci se třetí společností, hodně se na to těším. Vždycky je to úvazek tak na 50 %, práce na projektech, v sezoně toho času je přece jen méně.”

Využíváš v práci nějak své sportovní renomé?
„Kdepak, to jsou malé firmy, většinou od nás z Truckee. Jednou bych si dokázala představit pracovat třeba pro Clif Bar, to bych ale musela do města, ‚DaveMac‘, náš manažer, by mě hned bral k sobě, ale to je zase San Francisco a to mě neláká, jsem spokojená tam, kde jsem.”

Uživilo by tě jen ježdění na kole?
„Já těmi pracemi moc nevydělám, je to spíš zkušenost, ne výdělek. Takže ano, vydělávám si cyklistikou.„
Je ti jednatřicet, jsi spokojeně vdaná, spokojeně pracující, právě jsi přišla o účast na olympiádě, nemůžu se nezeptat na potomky, rodinu, plány, budoucnost.
„Děti zatím nejsou v plánu, jsme strašně rozlítaní, obrazně i doslova. Marcus je pilot, teď zrovna se školí v Hongkongu. Když měl sedm až osm kontinentálních letů denně, prakticky jsme se neviděli, až bude mít dlouhé lety USA-Hongkong, bude to lepší.“

Vrátila by ses k závodění i po mateřské?
„Rozhodně ne! Nechci říct, že se mi současné prostředí nelíbí, ale ráda bych dokázala další věci, naučila se novému. Chci všechno dělat naplno. Já myslím, že závodních let mám před sebou už jen pár, tak si je užiji závoděním, pak se vrhnu na něco jiného.”

Co ti říká olympiáda 2012?
„Já žiju na kole z roku na rok. Poprvé jsem podepisovala smlouvu na dva roky a úplně jsem se lekla: ‚Co když ale za rok už nebudu závodit?‘ Čtyři roky jsou na mě moc, tak daleko nedohlédnu.”

Mě ještě zajímá jedno zamyšlení, které jsme nenakousli. Tys byla nadějná lyžařka, měla jsi jít ve stopách Katky Neumannové, říkalo se, že tys jediná na to měla.
„Trénovala jsem s ní, asi by to tam někam směrovalo, ale život se vyvinul tak, jak se vyvinul, a já nelituji. Jsem stejný ročník jako Lukáš Bauer, takže kdybych zůstala u lyží, asi bych ještě lyžovala a nejspíš asi ne úplně špatně.”

Já se chtěl zeptat spíš na to, že kdybys byla lyžařka a ne cyklistka, nepochybně bys byla ve společnosti známější a váženější.
„Tak na tom mi fakt nezáleží ani trochu.”

Lyžaři si svých úspěchů váží a dokáží je dobře prodat. U cyklistů dost pochybuji, že si na tebe vůbec vzpomenou svazoví odborníci při hlasování o Cyklistu roku 2008, to je smutné.
„Lyžování u nás mělo vždycky dobrý zvuk, jen si vzpomeň třeba na Rašku, na skokany, to už trvá řadu let. Možná je to i tím, že v zimě je sportu míň a tolik to ve zprávách nezapadne. Cyklisté mají v létě velkou konkurenci. Je to ale do určité míry otázka hvězd a úspěchu, lidi jako Roman Kreuziger to můžou celé obrátit a strhnout pozornost veřejnosti na cyklistiku. Lidi u nás kola milují, jezdí na nich, mají k nim blízko.”

Vzpomínám si jako dneska na tvoje stříbro na mistrovství světa 1995. Hodně jsme to tehdy slavili a opili jsme se na tvojí počest v kempu v Kirchzartenu, kde bydlela velké část české výpravy.
„Tys mi pak dal láhev vína popsanou poděkováním, mám ji dodnes doma jako suvenýr.”

Vážně? Já si pamatuji spíš to, že jsem ti málem nestihnul přinést na stupně vítězů reprezentační dres. To by byl průšvih. Na poslední chvíli jsem svlíknul zablácený jednomu našemu sjezdaři. To byla první světová medaile českého MTB a na dlouhé další roky nejlepší výsledek na mistrovství světa. Já to připomínám spíš proto, aby ses zamyslela nad tím, co se od té doby v MTB změnilo. My jsme tehdy do MTB projektovali obrovské naděje cyklistiky a tvoje medaile byla takovým amuletem, totemem našich bikových snů.
„Horská cyklistika šla dolů. Marla Streb, naše sjezdařka, vypráví, co tehdy brala za peníze, to zní skoro neuvěřitelně. To už dneska není. Dneska ti nedají peníze za to, že máš železo po obličeji nebo že něco přeskočíš. Dneska se firmy prezentují seriózně, světové poháry mají úplně jiný charakter, závod je jen jedním z bodů bohatého programu, konají se akce pro děti a tak podobně. Ze světových pohárů mám dobrý pocit. Horská cyklistika šla asi trochu jiným směrem, než jsme předpokládali, ale přivedla ke kolu spoustu lidí, všude vznikají cyklo-stezky, lidi na kolech jezdí. To je skvělé.”

Vidíš sebe jednou také na té cyklostezce? Nebo máš kolo jako prostředek výdělku a po ukončení kariéry ho odložíš?
„To v žádném případě! Pro mě je kolo i dopravním prostředkem. Je spousta míst, která bych na kolech chtěla projet, pěšky se nedostaneš tak pohodlně tak daleko. V cyklistice nikdy nechci dojít až k bodu, že bych kolo neměla ráda. Například loni jsem měla třikrát za sebou defekt v závodech Světového poháru. Bylo to k uzoufání. Někdo by možná kolo nechtěl ani vidět, ale mě psychicky nejvíc pomohlo, když jsme se v pondělí po závodě jeli ve Švýcarsku projet na kolech do hor. Všude kolem byly hory a louky, stoupali jsme nekonečnou cestou pořád vzhůru, vyhýbali jsme se kravám, byl to úplně fantastický den a já jsem si nejlíp vyčistila hlavu. Možná není moc lidí, kteří to můžou o svojí profesi říct. Já si i od práce nejlíp odpočinu u stejné činnosti, při jízdě na kole. Za to jsem vděčná.”

Martin Raufer
Foto: Jan Němec, Russ Hennings a archiv

 

Vizitka (k 30.9. 2008)

Kateřina Nash se narodila 9. prosince 1977 jako Kateřina Hanušová, vyrůstala v Prachaticích, studovala sportovní gymnázium ve Vimperku. Byla tréninkovou sparringpartnerkou Kateřiny Neumannové a snad se měla stát i její nástupkyní. Zvolila si však horská kola. V roce 1995 byla mezi juniorkami stříbrná na MS v XC. Již sedm let je členkou profitýmu Luna, třikrát vyhrála severoamerický pohár v short tracku, letos je navíc druhá v celkovém hodnocení XC, třikrát reprezentovala Českou republiku na olympijských hrách. Vystudovala marketing na univerzitě v Reno, provdala se za amerického olympionika Marcuse Nashe, trvale žije v kalifornském Truckee.

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře