Úvod » Zprávy » Bleskovky » Jízda proti malárii – první zpravodajství
Bleskovky

Jízda proti malárii – první zpravodajství

Minulý týden jsme vás informovali o Adamu Wolleyovi, který se vydal zcela sám na cestu dlouhou 15 000 km vedoucí přes celkem 17 zemí s cílem pomoci lidem v Africe v boji proti malárii. Slíbili jsme, že jeho putování můžete pravidelně sledovat s námi. Nyní jsme tu s prvním rozhovorem z cesty.

Jen pro připomenutí. Adam odstartoval 2. ledna 2010 z Marble Arch v Londýně, cestu si naplánoval na sedm měsíců, během nichž počítá jak s jízdou v mrazech a sněhových vánicích v Alpách, tak ve vyprahlých afrických pouštích. Nedávno bohužel přišel o fotoaparát, který se stal kořistí lapků, nemůžeme tedy k rozhovoru přiložit žádné fotografie.

Adame, kde se právě nacházíš?
„Právě jsem dorazil do Říma a připravuji se na let do Egypta, kde začne druhá fáze mé cesty dlouhá zhruba 5000 km, povede do Nairobi v Keni. Nechal jsem si udělat poslední servis na kole, jeho vyčištění a zabalení na let. Také jsem si musel pořídit jiný fotoaparát, jelikož ten původní mi ukradli.”

Máš za sebou první část cesty, bylo to těžší, nebo lehčí, než sis myslel?
„Francie byla opravdu těžká, jelikož jsem nebyl připraven na tak hrozné počasí. Podle informací zjištěných před cestou je průměrná teplota v lednu ve Francii kolem jednoho až šesti stupňů nad nulou. Hned první noc ve stanu ale bylo mínus pět a pak to bylo ještě horší. Přesto se mi podařilo ujet v průměru kolem 100 km denně, jak jsem měl v plánu, a dostal jsem se do Říma včas.”

Byl tvůj trénink před cestou dostatečný?
„Absolutně ano. Na universitě jsem hodně vesloval a to mě naučilo, co můžu od svého těla očekávat a kam až mohu posunout své limity. Měsíc před odjezdem jsem také najel kolem 2000 km, což mi také ohromě pomohlo. Jediný problém byl v tom, že ve východní Anglii nejsou žádné pořádné kopce, takže když jsem poprvé stanul před Alpami, nevěděl jsem, jaké tempo zvolit, jak se do nich pořádně pustit zejména s kolem, které váží 45 kg. Nevěděl jsem, jak to vydržím, ale zatím jsem měl štěstí, že mě nepostihly bolesti zad, krku či nohou, i když po dlouhém dni, kdy strávíte v sedle přes sedm hodin, jsou nohy druhý den trochu ´křehčí´.”

Jaký byl doposud nejlepší zážitek z cesty?
„Musím říct, že jednoznačně francouzská a italská riviéra. Klikatá silnice, nádherná příroda kolem, prudké stoupání následované rychlými sjezdy a spousta cyklistů, kteří vás zdraví, jak jedou kolem. Opravdový cyklistický ráj!”

A jaký byl nejhorší zážitek?
„Byl to jeden den na cestě do Dijonu, kdy jsem musel zastavit, jelikož jsem byl od hlavy k patě celý promočený kvůli sněhové vánici a teplota klesla na –11 °C. Byla mi opravdu zima a nikde jsem neviděl žádný přístřešek, kde bych se mohl schovat. Kvůli sněhové vánici, kdy nebylo vidět na krok, jsem měl strach, že mě srazí nějaké auto, neboť mě nemohli absolutně vidět. Naštěstí se mi podařilo najít jeden malý laciný hotel asi deset kilometrů od silnice, kde jsem se mohl ohřát a usušit si věci. Také jsem měl v Itálii jeden „souboj” s řidičem náklaďáku, který jsem samozřejmě nemohl vyhrát, a skončil jsem na svodidlech. Naštěstí mě ani kolu se nic nestalo, akorát brašny na jedné straně mají několik „ventilačních” otvorů navíc.”

Nyní jsi dokončil první etapu – kolik kilometrů jsi už ujel?
„Za sebou už mám 2250 km a čeká mě ještě kolem 13000–14000 km do Kapského města.”

A co kolo po technické stránce? Musel jsi hodně opravovat? Jak si myslíš, že obstojí v Africe?
„Kolo slouží docela dobře až na stále trvající potíže se zadním kolem, které nese většinu mého vybavení, a tak ho musím často centrovat a vyměňovat prasklé dráty výpletu. Také jsem měl trochu potíže s přehazovačkou a několik defektů, ale nic co bych sám nezvládnul opravit.
V Evropě není problém během pár dnů narazit na nějaký ten cykloservis, což se mi asi v Súdánu nestane, a tak doufám, že jsem dostatečně připraven.”

Co očekáváš od druhé etapy? Je něco na co se těšíš nebo máš strach?
„Už se nemůžu dočkat, až budu v Africe a začnu zase šlapat. Jsem si jist, že Egypt bude fascinující, ale nemám potuchy, jaké tam budou podmínky pro cyklistiku. Na jihu Egypta se přesunu přívozem po jezeře Nasser na sever Súdánu. Súdán a Etiopie budou zaručeně ta nejtěžší část mé cesty, jelikož mě tam čekají dlouhé přesuny, kde není nic než poušť, hrozné cesty plné ostrých kamenů a šílené vedro. Měl bych být ale připraven lépe než na sněhové vánice ve Francii, nebo alespoň doufám…”

Kde obvykle nocuješ?
„Nejčastěji spím ve stanu. Většinou je to zdarma a mohu zastavit, když to potřebuji, podle toho, jak jsem unavený. Pokud to jde, tak zhruba dvakrát do týdne spím v nějakém laciném hostelu, kde si mohu dát sprchu a vyprat si oblečení. Teď jsem ale díky špatnému počasí využíval hostely častěji, než jsem měl v plánu. Také se mi podařilo párkrát přespat u přátel nebo u známých mých přátel, což je velice milé.”

Chtěl bys lidem doma a těm, kteří tě podporují, poslat nějaký vzkaz?
„Zejména bych chtěl poděkovat lidem, kteří věnovali nějakou částku na boj proti malárii. Pokaždé, když se dostanu k emailu, vidím, že přibylo pár nových darů a často od lidí, které jsem nikdy neviděl, což je fantastické! Už se tímto způsobem podařilo vybrat 4506 liber, což mě vždycky povzbudí a ujistí, že jsem se na tuto cestu nevydal zbytečně. Také bych chtěl poděkovat mým rodičům Hugh a Mary za jejich pomoc při online hledání hostelů a míst na přenocování. Bez nich bych se takhle daleko nikdy nedostal.”

Děkuji za rozhovor.
Rudolf Hronza

Jako vždy můžete další Adamovy kroky sledovat na adrese www.wheresadam.net, kde je také možnost věnovat nějaký dar na dobrou věc.

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře